Oba se otřásli při vzpomínce na krutou loňskou zimu, kterou museli strávit ve stepi bičované ledovými vichry ze Sibiře. Srpen se brzy přehoupne do září, což mimo jiné znamenalo, že za několik dní už budou oba tři roky ve válce. Každý ten rok byl těžší než předchozí, bude to snad platit i pro ten teď už jasně se rýsující čtvrtý? „Co takhle kapku koňaku pro zahřátí?“ zeptal se kapitán Klatt. „Bohužel,“ pokrčil rameny poručík Merck. „Ale můžu vám nabídnout zdejší meruňkovici. Je docela dobrá. Koňak si dáme zase až v Gruzii.“ „O důvod víc, abychom se hnali dopředu jako čerti,“ řekl kapitán. „Lepší důvod pro tuhle zasranou válku stejně nenajdeme.“ Poručík Merck k veliteli praporu ostře vzhlédl. Ještě nikdy ho neslyšel mluvit sprostě, došel proto k závěru, že se zcela jistě musel přeslechnout.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172667
KAPITOLA 11 Do postavení roty se doškrábala další zásobovací kolona. Těžce naložení soumaři donesli k okraji lesa bedny s proviantem a municí a kanystry s pitnou vodou, především ale šest 81mm minometů, které začaly ihned oplácet ohnivé pozdravy Rusů zakopaných na návrší. Toho dne mohl jediný dělostřelecký granát odeslat do věčného zapomnění celou četu – všichni muži nechali práce a seběhli se k místu, kde se měly zásoby vykládat, zvědaví jako školáci, do jejichž města právě vjíždí cirkus. Do jisté míry tomu tak možná i bylo, v hlubokých kavkazských lesích nebyly náklaďáky k ničemu a armáda se musela vrátit k tažným zvířatům jako za válek minulého století. Krutá loňská zima a dlouhé období neprůchodného bahna snížily počty koní na méně než polovinu, německá armáda proto musela improvizovat, jak se dalo. V tundrách na dalekém severu převážela náklady horských jednotek sobí spřežení, o tři a půl tisíce kilometrů jižněji se zase osvědčili baktrijští velbloudi, chovaní příslušníky místních kmenů. Těch se do pomocných služeb wehrmachtu hlásilo tolik, že bylo obtížné najít pro všechny uplatnění. Řešení, s nímž vyrukoval generální štáb – všechny zájemce schopné vojenské služby ozbrojit, vycvičit a zapojit do boje proti sovětské vládě –, německý Vůdce striktně odmítl. Přes všechny výměny na velitelských místech musel neustále čelit dětinské naivitě, politické krátkozrakosti a vojenskému neumětelství svých generálů, kteří pořád nedokázali pochopit, že dvacetiletí sovětské nadvlády nad kavkazskými národy 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172667
stačilo nakazit i ty nejvzdornější duše zcela nepřijatelným ideovým morem. „Vždyť je to tak jednoduché!“ musel se neustále rozčilovat. „Bolševičtí komisaři už dali všechny opravdové nepřátele režimu dávno postřílet nebo odvézt na Sibiř. Z toho samozřejmě plyne, že všichni, kteří zůstali, jednoduše musí být zapálenými přívrženci Sovětů! Kdybyste se raději věnovali odborným vojenským záležitostem a politiku přenechali těm, kteří jí rozumějí!“ Když ovšem došlo na ryze vojenské problémy, okřikoval sice své polní maršály a generály zase, ale úplně se těch neschopných packalů zbavit nechtěl. Bylo užitečné mít stále po ruce zásobu vysokých hodnostářů, na něž mohl svalit odpovědnost za neúspěchy, ke kterým poslední dobou docházelo v důsledku jeho amatérských rozhodnutí stále častěji. Kupodivu jeho nejvěrnější z věrných, říšský vůdce SS Heinrich Himmler, měl pro snahy odbojných kavkazských kmenů mnohem více pochopení a přikázal zformovat z jejich fyzicky nejzdatnějších příslušníků několik vybraných jednotek, které měly později vytvořit základ silných útvarů elitní „černé gardy“. *** „Poddůstojníku Breitnere!“ Keiligův hlas se rozlehl mýtinou jako prásknutí bičem. „Rozkaz, pane poručíku?“ Erich stál s kupou papírů v ruce a odškrtával v seznamech jednotlivé položky dodaných zásob. „Opět jste mě nepozdravil! To už hraničí se znevažováním nadřízeného!“ „Omlouvám se, pane poručíku. Neviděl jsem, že přicházíte.“ Nemotorně přitiskl složku papírů k boku, postavil se do pozoru, jak jen to hrbolatý lesní terén dovoloval, a zasalutoval. Poručík blahosklonně ťukl prsty do okraje brigadýrky a zavelel mu „pohov“. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172667