Bylo už téměř k ránu, když se Alena krátce vzbudila chladem a přehodila přes Robina i sebe ovčí kožešiny, přivinula se s láskou ke svému muži a znovu spokojeně usnula. Bylo pondělní ráno a Robin se chystal do nemocnice. Alena se cítila nesvá z jeho odchodu. Znovu byli muž a žena a onen chrám lásky ve svých srdcích vybudovali opět v rekordním čase. Ovšem Alena se rozhodla, že bude uvažovat čistě prozaicky, a přemýšlela, co ještě přibalit do zavazadla. „Moje přání se vyplnilo,“ řekl Robin. „Víš, jak padala hvězda. Přál jsem si, abys mě znovu milovala. Já vím, že to máš se mnou těžké a ne pokaždé tě dokážu jako muž vzrušit. Ale bude to jiné. A kdyby nebylo…“ „Tak co, miláčku,“ broukala si Alena tiše písničku a její myšlenky se toulaly kdoví kde. „Jsem připravený odejít z tvého života.“ „Co?“ lekla se a začala rudnout v obličeji. Ukazovala si na krk a trvalo to chvilku, než Robin pochopil, co se stalo, a dal jí ránu do zad. „Spolkla jsem žvýkačku,“ lapala Alena po dechu. „Zachránil jsi mi nejspíš život, díky.“ „Už je to snad všechno,“ zapnul Robin zip u tašky. „Rádo se stalo,“ usmál se na ni. „Už, prosím tě, nežvýkej.“ Alena si povzdychla: „Ach jo, co bych si bez tebe počala.“ „Tak jdeme,“ hodil tašku na klín a vyrazil na svém vozíku ke dveřím a pak dál k autu. „Máš zdravotní legitimaci?“ znervózněla za volantem svého auta. „Mám, mami,“ rozesmál se a políbil ji. „Taky mám kartáček na zuby a pro tebe prezervativy s vůní višní – víš, to až mě přijdeš navštívit nebo kdyby se náhodou ukázalo, že je doktor Šťastný gay.“ „Jsi samý humor, to je dobře,“ oplatila mu krátce polibek a rozjeli se směrem ke klinice. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172664
„Jak dlouho mě budou zkoumat před operací?“ obrátil se Robin na svou manželku, zatímco jejich felicie svištěla ulicí. „Vím já? Zeptej se Patrika.“ „Pověz mi, ale chci slyšet pravdu… Jak by se vyvíjel náš vztah, kdyby se ta operace nepodařila? Protože vztah se rozvíjet musí, jako rostlina. A pak – tvou prioritou bylo vždycky mít dítě a změnila ses, když ses dozvěděla, že jsi neplodná.“ „Změnila jsem se?“ lekla se Alena, až musela dostat pod kontrolu automobil, dokud znovu tiše nepředl. „Ano, bývala jsi rozesmátá a dovedla ses radovat z maličkostí… A já tě tolik miloval.“ „Už nemiluješ?“ pohlédla na něho vážně. „Pořád, ale chtěl bych zpátky tu svou jezinku. Když to nebude možné, tak alespoň Desdemonu.“ „Někdy nevím, kdy mluvíš vážně a kdy žertuješ,“ zastavila u vrátnice a vzala jeho tašku. Potom sundala ze zahrádky invalidní vozík a vrátný mezitím vyběhl ze své kukaně a pomohl na něj Aleně Robina přesunout. Oba poděkovali a vydali se mlčky k Robinovu pavilonu. „Nebude tu ještě Jarmila?“ zeptala se Alena. „Určitě ne,“ usoudil Robin. Alena dala svému muži ještě poslední polibek a pak jí zmizel mezi ostatními pacienty. Chtěla si promluvit s Patrikem, ale bylo jí řečeno, že nemá právě službu. Povzdychla si, ještě se cestou k vrátnici smutně ohlédla. Potom nasedla do auta a odjela na radu kolegyně Běty prozatím pryč z nemocnice, odpočinout si od problémů do butiku v centru Prahy. Alena se vzbudila a šla se osprchovat. Přemýšlela nad hektickým včerejškem, kdy vyhazovala své kvalitní, ale už dávno obnošené oblečení do popelnice, i když jí to zprvu bylo proti srsti. Její šatník se změnil a staré šaty nahradilo nové prádlo z butiku. Když se podívala na částku, kterou za nové oblečení dala, zatočila se jí hlava. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172664
Ale nechtěla hromadit zbytečně peníze a připomněla si, že jako odstupné za svou rozmařilost podarovala chudé před kostelem. Vzdorovitě si řekla, že se jí Robin také nezeptal, když si kupoval to prokleté sportovní auto. Dlouho se prohlížela v zrcadle, když si oblékla poněkud odvážné šaty v barvě svých očí. Pod nimi se skrývalo značkové spodní prádlo připomínající barvou rajčí peří, dost rozverné, ale vkusné. Zalitovala, že ji nikdo nevidí, ale když si navlékala punčochy, uviděla stopy po bití kovovou přezkou na pásku od kalhot, které už možná nikdy zcela nezmizí, jako ten pocit pošpinění na duši. Alena vyšla ven, a dřív než se rozjela do práce, zatelefonovala primáři Obeškovi, se kterým Patrik přímo spolupracoval na Robinově operaci, a Patrik jí doporučil, aby se s ním spojila. Mluvila s primářem jen pár minut a ten ji stále uklidňoval, že všechno se vyvíjí zdárně, ale žádné konkrétní informace od něho Alena nedostala. Při řízení auta dbala na to, aby si nepomačkala šaty, a když vystupovala z felicie, pohrdavě se zadívala na prorezlá místa a rozhodla se, že k novému šatníku patří i lepší auto. Bouchla dveřmi, aby na sebe upozornila Petru, která právě flirtovala s jedním hezkým, ale příliš mladým hercem. „Ahoj,“ objala ji Petra teatrálně. Bylo to snad poprvé, co byla Alena lépe oblečená než ona. „Dobrý den, paní Toufarová,“ políbil mladík Aleně znenadání ruku. „Můžete mi říkat Marku.“ „Vy znáte mé jméno?“ podivila se Alena. „Ano,“ zapýřil se. „Nejsem tady dlouho, ale myslím si, že jste ta nejkrásnější žena, která tady pracuje. Mohu vás pozvat do restaurace?“ „Tak já už půjdu,“ odsekla Petra nakvašeně a odcupitala ve své úzké sukni do vrátnice. „Víte, Marku, já už jsem vdaná a taky o dost starší než vy. Donedávna jste byl přece student… Je to tak?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172664