konečně a poprvé mohl vyrazit do terénu jako skutečný kriminalista. Ani neměl trému. Ale většina vozů byla venku, zbyla tu jen stříbrná fabie, u které někdo nedávno odřel blatník, a nevypadala proto moc reprezentativně. „Kdybys přijel po půlnoci, musíš zavolat přes vrátnici, aby tady otevřeli, služba bude určitě spát…“ vysvětlil Filipovi garážmistr. „A jeď prosím pěkně opatrně, až se budeš vracet, může být na silnici náledí a tohle je jediný trochu použitelný přibližovadlo, co tu máme v rezervě! Jasný, mladej?“ „Jasný,“ prohlásil Filip a nasedl do auta. Spojka šla ztuha. „Jel jsi v tom někdy?“ zapochyboval garážmistr, ale to už Filip sešlápl plyn a trochu divoce vystřelil z podzemních garáží. Vlastní auto neměl a rodiče mu rodinné autíčko, miláčka, půjčovali neradi… Ještěže byla vrata otevřená. Garážmistr se za mladíkem zadíval s jistou pochybností a jen povzdychl. Fabia se zařadila do štrúdlu vozů popojíždějících po Nuselském mostě a rádio uvnitř se automaticky zapnulo. Na Radiožurnálu probíhala beseda o ptačí chřipce a občas ji přerušovala Zelená vlna, ale dopravní zpravodajství ani nemusel poslouchat. To, že doprava v Legerově ulici je na stupni čtyři až pět, si mohl Filip ověřit na vlastní kůži. Naštěstí tu někdo nechal cédéčko s písničkami Jarka Nohavici. A to byl Filipův favorit! Měl před sebou kus cesty, uvnitř v autě bylo teplo a zpíval mu zpěvák, který si ráno vzal „černe papirove boty“ Filipovi se po těle rozlila příjemná pohoda. Skrze mraky pronikalo slunce a místy jeho sklon nepříjemně oslňoval, že musel přivírat oči a skoro litoval, že si nevzal sluneční brýle. Plná nádrž by měla vystačit na cestu tam i zpátky. V duchu promýšlel podrobný plán, jak bude postupovat, a tak se dostal až na okraj Prahy. Před fabii se 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172658
vsunul do proudu vozidel i velký kamion s návěsem a donutil všechny za ním významně snížit rychlost. Ani Filip nechtěl riskovat, proto zařadil dvojku a plížil se trpělivě za silničním obrem. Až na poslední chvíli spatřil stopaře, který se se zkroušeným výrazem vynořil na okraji silnice, pod modrou směrovou tabulí. Cosi Filipa donutilo, aby sjel na krajnici a zastavil. Zdálo se, že mladý muž, možná jen o málo mladší než on, ani nevěří, že by měl takové štěstí. Chvilku se nejistě díval a pak se rozběhl ke stojící fabii. Trochu kulhal. „Nejedete na Chvalkovice?“ Filip pokrčil rameny. „Pokud vím, tak na Kolín, Čáslav, Chrudim…“ „To je skvělé! To byste mě mohl vzít… Je to na cestě!“ „Tak si nastupte!“ Stopař se usadil vedle Filipa a zapnul si poslušně pás. „Víte, já jsem přijel ráno z Olomouce, Pendolinem…“ „Jedete domů?“ „Ne… to ne…“ Nemusel nic vysvětlovat, bylo to jasné. Studuje v Olomouci a do Chvalkovic jede za svou dívkou. „A co studujete?“ zeptal se přímo. Student se zarazil a nechápavě se zadíval na Filipa. Bylo mu asi divné, že se zeptal tak přímo. „Především jedete ve všední den, a to znamená, že jste se ulil z přednášky, na středoškoláka nevypadáte, a do práce zřejmě nechodíte. A z batohu vám čouhají skripta a na nich je hlavička Palackého univerzity a na obálce jsou vidět písmena HI… Tak to bude asi něco o historii…“ Mladý muž se rozjasnil a docela uvolněně přikývl. „Jo, to by skoro všechno sedělo. Ale není to histo99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172658
rie, dělám medicínu a tohle jsou skripta z histologie… Vyrazili mě ze zkoušky, budu ji za týden dělat znovu! Ale stejně jste mě jinak odhadl perfektně...“ „Opravdu?“ usmál se Filip spokojeně. „Nejste nakonec detektiv?“ „Něco na ten způsob, začínám na kriminálce. Dodělal jsem loni čerstvě práva…“ Necítil důvod, proč by se měl tvářit tajemně. A ostatně jeho společník budil důvěru. Jeli docela pomalu, vlekli se čtyřicítkou za kamionem. Přes plnou čáru se nedalo předjet. Najednou kolem nich profrčelo auto. A vzápětí skřípaly brzdy. „To je vůl, bože, to je vůl! Někoho zabije!“ vyhrkl Filip naštvaně. Vadilo mu, když někdo tak bezohledně přestupoval pravidla silničního provozu, sám sice někdy jel trochu rychleji, než bylo povoleno, ale nikdy neriskoval a neohrožoval druhé. „Taky to nemám rád,“ přisvědčil stopař vedle něj potichu a sledoval zpětné zrcátko. „Takový sebevědomý trouba nesundá nohu z plynu, stačí málo a vystřelí jako neřízená střela a vůbec nehledí na ty ostatní. Kdepak, kdyby se zabil sám, dobře mu tak, ale on s sebou vezme ještě někoho nevinného, kdo za nic nemůže. Někoho, kdo třeba celý život respektuje ostatní! Na to žádný bodový systém nedosáhne, ten je jen pro ty, co se dají chytit, takovýmhle to vůbec nevadí! Ti jsou si jistí sami sebou. A mají obvykle peníze na pokuty…“ „Mluvíte, jako byste s tím měl vlastní zkušenost,“ usoudil Filip. „To máte pravdu! Před čtvrt rokem jsem jel na Prahu po dálnici. V pohodě, suchá silnice…“ Filip cítil, že medik má chuť mluvit, nezasahoval mu do řeči, ovšem ani ho nepovzbuzoval. Držel se volantu a sledoval tu vysokou hradbu silničního obra před sebou. Věděl, že musí dávat pozor, aby včas sešlápl spojku a brzdu, ale byl docela rád, že nejede sám. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172658