„Dobrý Bože na nebesích!“ sténal major Rummel, když si přečetl překlad rozkazu pro tankový prapor, prchající zpět k frontě. „Ono to vážně vypadá, jako by matka strčila synovi do jedné ruky košík a do druhé lísteček, co jí má přinést z obchodu! Tohle je i na Rusy trochu moc. Já tomu jednoduše odmítám věřit, to musí být nějaká zatracená finta!“ Teprve večer, když si přečetl souhrnné denní hlášení armády, pochopil, že „operace Kantýna“ nebyla pouhým výplodem něčí příliš divoké fantazie. Letka štuk, podporujících tankový nápor o padesát kilometrů dál na východ, při návratu rozstřílela palubními kulomety kolonu nákladních automobilů, která se táhla za tanky, pohybujícími se v německém týlu. Auta zřejmě měla ukořistěné zásoby naložit a dopravit k některé z obklíčených hladovějících armád. Major dlouho váhal, než o celé události sepsal podrobné hlášení. Velitel divize se při jeho čtení s chutí zasmál a pak svému pobočníkovi sdělil, že zpravodajský důstojník divize je očividně přepracovaný a nutně potřebuje zdravotní dovolenou. „Naštěstí,“ prohlásil, když si z krabice vybral nejslibněji vypadající doutník, „ruské tažení nanejvýš do dvou týdnů skončí. Potom si dopřejeme dovolenou všichni.“ *** Generál se příliš nemýlil, sám major Rummel se nejednou vyjádřil, že se cítí „utahaný jako pes“. Ještě než začala všechna předchozí tažení, zpravodajské složky wehrmachtu sestavily o každé zemi, která měla být napadena, podrobné průvodce, obsahující přesnější a zasvěcenější informace, než by dokázali shromáždit lidé, žijící v zemi od narození. V případě Ruska bylo možné pouze hádat. Země se naprosto uzavřela před cizinci a její občané nesměli cestovat za hranice. Oficiální statistiky uvádě98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172654
ly tak fantastická čísla o průmyslovém rozvoji, že by jim mohl věřit leda blázen, proto je zpravodajské služby snižovaly na polovinu, a jestliže i to někomu připadalo příliš, na třetinu. Nakonec nikdo nic nevěděl a nikdo ničemu nevěřil. Podle všech údajů už Rudá armáda přišla o všechny tanky a letadla, stále se však odněkud vynořovaly nové a nové. Tři čtvrtiny vojáků padly nebo skončily v zajetí, ale na bojišti se objevovaly další a další divize a jejich odpor zesiloval. Teprve ve zmatku, způsobeném válkou a ústupem, se zpravodajci mohli pokusit získat přesnější obraz o nepříteli. Major Rummel se tetelil zimou na předním okraji linie, na níž se divize zakopala na noc. Poručík Merck, který mu dělal průvodce, mohl puknout zvědavostí, měl ale přísně zakázáno klást mu jakékoli otázky. Čekali od půlnoci – aniž by věděl na co – a teď už se na východě začaly objevovat první nesmělé známky svítání. Konečně na pláni před sebou zahlédl nějaký pohyb. Zvedl k očím dalekohled a v první chvíli překvapením zalapal po dechu. Naprosto bezstarostně se k nim blížili tři ruští vojáci se zbraněmi na zádech. Že by se zpravodajský důstojník divize obtěžoval do přední linie jenom proto, aby získal nějaké zajatce? V německém týlu se jich pohybovaly desetitisíce, mohl si vybrat. Někdy mezi nimi byly i vysoké šarže, majoři, plukovníci a sem tam i nějaký generál, kteří by mu mohli podat mnohem zasvěcenější informace o ruských možnostech a plánech. Co by mu asi tak mohli prozradit tři prostí pěšáci? Major Rummel k němu otočil hlavu. „Nestřílet!“ řekl. „Moji vojáci nikdy bez rozkazu…“ „To je jedno. Pro všechny případy to přikažte.“ Poručík vydal rozkaz, putující štafetou od postavení k postavení. Nato major Rummel vytáhl z kapsy baterku a začal přicházejícím Rusům signalizovat. Dlouhá, krátká – není to morseovka? napadlo poručíka. Ale ne, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172654
spíš to bude jen jednoduché upozornění. Ruští vojáci, mířící k četě šikovatele Mielka, změnili směr a vyrazili přímo k nim. Rummel vstal z mělkého okopu a vyšel jim několik kroků vstříc. Potřásl si s rudoarmějci rukama, vytáhl z pláště plochou stříbřitou lahvičku, napil se a podal ji vojákům. Ti ji na tři hlty vyprázdnili. Potom spolu zamířili k německým pozicím. Poručík Merck se musel tvářit náramně hloupě, protože major uznal za vhodné mu vysvětlit: „To, co jste právě neviděli, vy ani vaši vojáci, v žádném případě nebyli tři chrabří příslušníci pluku Brandenburg, kteří se vrátili z průzkumu v ruském týlu. Vysvětlete vojákům, že se tři Rusové rozhodli zběhnout, pouhou shodou okolností právě ve chvíli, kdy jsem přišel na kontrolu vašeho postavení.“ „Ano, pane majore,“ hlesl Merck poslušně, ovšem hlavou mu okamžitě prolétlo: Vojáci si o mně pomyslí, že jsem pěkný idiot, jestli jsem mu na tohle skočil. Rozhlédl se po linii a setkal se s posměšným pohledem svobodníka Breitnera. Ten taky musí být u všeho! pomyslel si znepokojeně. I kdyby na ty kecy naletěli všichni, tenhle mi je nespolkne. A po večerech baví chlapy historkami, zřejmě ho budu muset požádat o zvláštní laskavost, aby o tomhle nemluvil. *** „Na slovíčko, Breitnere!“ „Ano, pane poručíku?“ „Dnes v noci jste možná viděl trochu zvláštní věc…“ „Ano, pane poručíku. Brandenburáci sou slavný po celý armádě.“ „Co o nich víte?“ „No, sou to sice vojáci, ale patří pod abwehr, pod zvláštní služby. Než je vlast zavolala, žili v cizích ze100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172654