mat rytmu a slabik v textu, jak je důležité, aby to ladilo… V pozdějších letech jsme se spolu spřátelili a to přátelství trvá dodnes. Pro mě je Josef Zíma velikou osobností, která stála u našich začátků. A zaznívá mi v uších jako memento: Buď vlídný na lidi, když jdeš nahoru. Mohl bys je potkat, až půjdeš dolů! Jak trefně radil v Osbornově Komikovi starý herec… A je vůbec zajímavé, že všechny ty slavné osobnosti, které jsem v životě poznal, byly vesměs takové. Nepředváděly se, neměly pocit nadřazenosti. Skutečná velikost musí být vstřícná a chápavá! Nejhorší bývá, když se s jistou mocí u člověka projeví pocit neomylnosti. Tendenci k tomu má každý, ale někdo se ubrání. Někdo ne. Profesor Vondráček nám říkal, že nejhorší šéfové jsou moróni, to jsou lidé, kteří se dostanou do funkce, na niž nestačí, ale snaží se, aby to nikdo nepoznal. Morónovi nic nevysvětlíte, nechápe, jen vykonává striktně a bez pružných úvah, co má předepsáno. Taky se nezasměje vtipu, protože nejde za hranici fantazie, tu má velice omezenou. Takový šéf trvá na všech pokynech a sám nikdy nenarazí, protože dodržuje, co je dáno a psáno. Proto často postupuje ještě výš… Ano, byla to doba, kdy se ve mně začala probouzet touha psát verše, vím, není to nic nového, skoro všichni dospívající chtějí v určitém období vyslovit obvyklé věci jinak. Poezie mě strhla, obdivoval jsem Wolkera, jak může psát o obyčejných věcech, a byl mi tím velice blízký, a taky Jacques Prévert, který napsal skvělou básničku, která vypadá takhle: MOŘE je kapka vody obklopená vodou ze všech stran
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172651
Začal jsem psát, s ostychem a tajně. Nedávno jsem objevil několik notýsků, kam jsem si poctivě básničky přepisoval. Vlivy se střídaly. Ale největší měl určitě Seifert, Nezval a Miroslav Holub. Chodíval jsem psát na hřbitov ke svatému Matěji, odkud byl výhled na údolí Šárky, měl jsem tam jistotu, že mě nikdo neuvidí a nebude se na nic ptát. Stál jsem u zdi otočen zády ke kostelíku, aby mě nikdo nepoznal… Ale uvnitř jsem toužil psát verše, které se budou recitovat, a představoval jsem si, jaké to je, držet v ruce celou sbírku… Když se tak probírám starými notýsky, dýchají na mě ty nedokonalé básničky znovu a znovu. A já si říkám, že bych jejich neumělost asi ani dnes neměnil za rytmickou dokonalost. Jsou naprosto upřímné a je v nich smutek a radost, stejně jako je v nich opravdová naděje a touha. JARNÍ CESTA Třešňové květy trubky odnášely a jako v dětství zlátly deště Vracíme se domů Je-li snad hledat čas A co ještě Boží muka na kraji u cesty Pěšinku v trní u kostela kde uvízl závoj nevěsty A jeskyni ztracenou zcela ve skále pod zříceninou Někdo tu ukryl poklad Ano Jistě Je to dávno A čí vinou Bylo to dávno Před hodinou Stojíme na stejném místě
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172651
Bývala tu šípková stráň plná fialek Vracíme se znovu na plácky her velké jak dlaň Platíme vzpomínkám nečekanou daň sídlištěm z betonu a kovu Kde je vyhřátá tráva Švestkový sad louka a naše dětské hřiště Vrátíme se zase Jednou snad Co tady zbude příště
Největší radost prý pociťuje básník, když alespoň jediný z čtenářů vnímá a prožívá jeho verše se stejným pocitem štěstí, jako když je psal…
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172651