Nastoupili zase do bryčky. Navzdory námaze, kterou musela vynaložit, posadila si občanka Teutchová Charlese na kolena a hubičkovala ho za sebe i za Evžena; Augereau si nacpal dýmku a zapálil si; vzbudili Coclèse, který mezitím usnul, jako by si chtěl zasloužit svoji dávnou přezdívku. Kočárek se rozjel; jenomže u brány změnil směr cesty; zeptali se strážného, která cesta do Auenheimu je kratší a lepší, jestli přes Bischwillers nebo přes Offendorf, a on odpověděl, že by neváhal ani vteřinu: cesta do Bischwillersu je cestou místní, kdežto do Offendorfu pojedou cestou královskou. Vydali se tedy na Offendorf. Cesta do Offendorfu je kouzelná. Vede podél Rýna, oči se těší pohledem na ostrůvky, tolik se lišící tvarem a velikostí, na majestátní, širokou řeku. V Offendorfu se s řekou setkají. Cestující se tam na okamžik zastavili, aby si koně oddychli. Zeptali se, v jakém místě by se mohli dobře nasnídat; svěží ranní vzdoušek, větřík, který střásal jinovatku z větví, povzbudil u našich tří cestovatelů chuť k jídlu. Poradili jim Rohwillers. O hodinu později zastavili před hostincem U zlatého lva a tam se zeptali, jak daleko je ještě do Auenheimu. Byly to necelé tři míle, které mohl dobrý chodec urazit za dvě a čtvrt hodiny. Charles prohlásil, že nedovolí, aby ho vezli ještě dál. Už tak mu bude hanba, až po příchodu bude muset Pichegruovi přiznat, že šel pěšky pouhé tři míle. A nechat se dovézt až do Auenheimu? To už by určitě studem umřel! Paní Teutchová by možná naléhala, kdyby tu byla sama; rytmistr měl ovšem jistě dobré důvody, proč zůstat s tou hodnou ženou o samotě, a postavil se tedy na Charlesovu stranu. Bylo půl jedenácté, objednali si jídlo a dohodli se, že se v pravé poledne rozloučí. Charles bude pokračovat cestou do Auenheimu, Pierre Augereau, občanka Teutchová a Lenoch se vrátí do Štrasburku. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172650
Snídaně byla nejdříve smutná; ale rytmistrova povaha nijak netíhla k melancholii, a tak nakonec i rýnská a moselská vína stolovníky rozjařila. Pilo se na Augereauovo povýšení, na to, aby se paní Teutchová těšila stále tak výbornému zdraví jako dosud; na šťastnou Evženovu cestu, na to, aby proces s jeho otcem dobře dopadl, na Charlesovu budoucnost a nakonec se v tom připíjení smutek rozplynul a udělal místo nekonečné důvěře v Prozřetelnost. Už se nevěřilo ve starodávného Boha, který byl svržen, ani v nového, který byl teprve nedávno prohlášen; věčný Otec byl příliš starý, Nejvyšší bytost byla zase příliš mladá. Prozřetelnost, na niž bořitelé oltářů vůbec nepomysleli, smiřovala vše. Zvonili poledne. Rytmistr se zvedl jako první. „Čestní lidé drží jednou dané slovo,“ prohlásil. „Rozhodli jsme se, že se v poledne rozloučíme, a je tu poledne; ostatně, i kdybychom spolu zůstali ještě hodinu nebo třeba i dvě hodiny, stejně se nakonec musíme rozloučit; tak to raději udělejme hned. Charlote, chlapče, ukaž, že jsi muž.“ Charles neodpověděl, jen si přehodil přes rameno tornu, vzal do ruky cestovní hůl, do druhé klobouk, objal šermířského mistra, potom paní Teutchovou. Chtěl jim oběma poděkovat, ale selhal mu hlas. Jenom zvolal: „Na shledanou!“, strčil Coclèsovi do dlaně dvacetifrankový asignát a vyrazil na cestu. Po padesáti krocích se obrátil a v ohybu cesty viděl, že občanka Teutchová a rytmistr Augereau vystoupili do prvního patra hostince, jehož okno vedlo na cestu do Auenheimu. Ta dobrá hostinská z hotelu U lucerny byla tak slabá, že se musela opírat o rytmistrovo rámě. Volnou rukou mávala Charlesovi kapesníkem. Charles rovněž vytáhl z kapsy šátek a odpovídal máváním paní Teutchové. Další ohyb ulice ho však odvedl ze zorného úhlu okna, vrátil se tedy pár kroků zpět, aby ještě naposledy zamával přátelům. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172650
Avšak okno už bylo zavřené a záclona zatažená, takže neviděl, jestli jsou dosud v místnosti, nebo už sešli dolů. Charles hluboce vzdychl, zrychlil krok a zakrátko byl za městečkem. Byla polovina prosince a třeskutá zima. Během uplynulých tří dnů padal sníh, ale ve městě tál, sotva dolehl na zem. Zde na venkově, kde ho nohama pošlapalo jenom několik osamělých poutníků, se ale nahromadil a v deseti stupních mrazu ztvrdl. Cesta se leskla, jako by v noci někdo natáhl pod nohy cestovatelů bílý sametový koberec posetý stříbrnými šupinkami. Stromy s rampouchy visícími z větví se podobaly obrovitým skleněným lustrům. Ptáci neklidně poletovali podél cesty a hledali obvyklou stravu, již jim poskytuje Bůh a která se v těch posledních třech dnech stala tak vzácnou; s načechranými peříčky vypadali dvakrát tak velcí než obvykle, a když se posadili na ohebné větve, nebo z nich právě vzlétli, rozhoupali je, až z nich pršela sprška diamantů. Charles, který měl být později tak přístupný krásám přírody a dokázal je popisovat s neobvyklým mistrovstvím, se v tuto chvíli uprostřed téhle malebné scenérie zcela ponořil do neveselých myšlenek. Byl hrdý na to, že vykročil do světa poprvé skutečně svobodný na těle i na duchu, a tak kráčel kupředu, nevšímaje si cesty a nedbaje na únavu. Už měl za sebou skoro tři čtvrtiny cesty, když ho za Sessersheimem dohonil malý oddíl pěšáků, asi dvacet mužů, jimž velel kapitán na koni kouřící doutník. Těch dvacet mužů pochodovalo ve dvou řadách. Uprostřed cesty kráčel po svých jezdec, což se snadno dalo poznat podle vysokých bot s ostruhami. Od ramen po paty ho zakrýval bílý plášť, takže z něj byla vidět pouze mladá, inteligentní hlava. Výraz jeho tváře patrně obvykle vyjadřoval jen bezstarostnost a dobrou náladu. Na hlavě měl vojenskou čapku tvaru neužívaného ve francouzské armádě. Kapitán se chvíli díval na Charlese, který šel vedle mladíka v bílém plášti, a když si uvědomil jeho mládí, laskavě ho oslovil: 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172650