desát milimetrů hluboko, prorazil čtvrté žebro a pronikl levou srdeční komorou. Rána byla tak úzká, že krev pronikala jen velice pomalu ze srdeční komory do osrdí. Proto nenastala smrt okamžitě, proto mohla císařovna přes smrtelné zranění, aniž co tušila, dojít ještě sto dvacet kroků až na palubu lodi. Zatím neznámý atentátník bodl dámu v černém do prsou a utekl z místa činu. Běžel po nábřeží, zahnul do ulice des Alpes, snažil se doběhnout na náměstí Place des Alpes, kde chtěl zmizet v davu. Na nábřeží stálo několik fiakrů. Dva drožkáři, Victor Vuillemin a Louis Chaumartin, viděli, co se stalo, seskočili ze svých kozlíků a snažili se útočníka dohonit. Podařilo se jim to s přispěním dalších chodců, výhybkáře Antonína Rougeho a námořníka Alberta Fiany, uprostřed náměstí Place des Alpes. Nedalo jim to ani moc práce, nebránil se a klidně počkal, až přišel strážník Kaiser: „Zatýkám vás jménem zákona. Půjdete se mnou na policejní strážnici.“ „Nemějte strach, půjdu dobrovolně! Škoda že se mi ji nepodařilo zabít!“ řekl atentátník. Policejní komisař Albert, který má zrovna službu, vyslechne raport strážníka Kaisera a začne zatčeného vyšetřovat, ale sepíše zatím jen jeho nacionále, má totiž ještě jinou práci a nepovažuje případ za důležitý, pak ale zvoní telefon a on se dozvídá, že Ital Luigi Luccheni, který před ním sedí, zavraždil rakouskou císařovnu Alžbětu. Vrahovi je třiadvacet. Narodil se v Paříži a je to typický sociální případ. Vyrostl v sirotčinci v Parmě, neznal ani otce, ani matku, když ho jako desetiletého propustili, musel se živit sám. Dělal, co se dalo, a pochopitelně že žil z ruky do úst. Když mu bylo dvacet, sloužil v armádě. Bojoval v roce 1896 v Habeši, po demobilizaci zůstal jako sluha u svého někdejšího velitele knížete z Aragonu. Ve Švýcarsku pracoval jako nádeník. Měl homosexuální sklony, zdálo se, že není nepříčetný. Sám o sobě prohlásil, že je anarchista. K vraždě se přiznal 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172649
s velikým nadšením. Chlubil se svým činem. Byl hrdý na to, že zabil císařovnu. Byl, či nebyl normální? Luigi Luccheni z duše nenáviděl slavné a bohaté, odmalička zažil hodně bídy a hladu. Vraždil na protest a pro výstrahu. Sám sice prohlásil, že je anarchista, ale ve skutečnosti nepatří k žádné organizaci a chlubí se, že si všechno naplánoval a provedl sám. Koupil si pilník, nabrousil ho a touto podomácku vyrobenou dýkou chtěl zavraždit některou z význačných osobností, které žily v Ženevě. Původně prý se chystal zaútočit na vévodu z Orleansu. Jel za ním nejdřív do Evianu, potom do Ženevy. (Seznam lázeňských hostí Evianu našli po zatčení v jeho kapse.) Ale vyhlédnutá oběť pokaždé včas odcestovala. Nikdy se nepodařilo zjistit, proč si pak vybral právě císařovnu Alžbětu. Neznal ji totiž, i když později tvrdil, že ji viděl před lety v Budapešti, cestovala přece inkognito jako hraběnka Hohenembsová, sotva se mohl dozvědět o jejím pobytu v hotelu Beau Rivage a už vůbec ne o časovém plánu, že chce odplout poledním parníkem z přístavního mola na Quai du Mont Blanc. Zbývá jediné vysvětlení. Lucchenimu nahrála náhoda. Všichni ženevští policisté mezitím hledají vražedný nástroj. Třetí den po vraždě ho přinese na policejní revír domovník z ulice des Alpes. Našel pohozený pilník, zvedl ho a odnesl domů; jak mohl tušit, že drží v ruce vražednou zbraň! Pak si přečetl v novinách výzvu policejního ředitelství a utíkal na nejbližší komisařství. Vrah se přiznal, zbraň dostala přívěsek s jednacím číslem, generální prokurátor Navazza mohl začít s přípravou procesu. Při prvním předběžném výslechu se zeptal Luccheniho: „Proč jste zabil císařovnu? Vždyť vám ta žena nikdy nic neudělala!“ „V boji proti mocným a bohatým je dobrý každý prostředek,“ odpověděl vrah strojeně. „A Luccheni zabíjí císařovny, ne nějaké pradleny.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172649
Zavraždění rakouské císařovny, stojící stranou politického dění, by se jen stěží dalo označit za politickou vraždu, kdyby nebylo dějinných souvislostí. Luigi Luccheni byl sólovým vrahem, bez patřičných kontaktů s anarchisty, vyrostl ovšem v prostředí, z něhož vykvasilo mnoho podobných rozhodnutí. Utlačovaní považovali atentát na politické osobnosti, a v některých případech na samotného císaře Františka Josefa, za jedinou možnost, jak zburcovat veřejné mínění ve svůj prospěch. Habsburský absolutismus, to byla politika útlaku, po porážce revoluce v roce 1848 v Uhrách vystupňovaná až k represivnímu teroru proti potenciálním revolucionářům. Vyvolal protitlak. V roce 1853 se odhodlal krejčovský učedník Libényi János k odvetě za bezpráví, chtěl pomstít všechny, kdo trpěli v rakousko-uherských žalářích. Odjel do Vídně, počkal si na císaře Františka Josefa na hradbách, přestože se potentát procházel se svým adjutantem hrabětem O’Donnelem, a ten byl ozbrojen, zaútočil Libényi na císaře nožem. František Josef se zapotácel, v obličeji samá krev, hrabě O’Donnel skočil po útočníkovi, povalil ho na zem a zneškodnil. Těžce poraněného císaře odvezli do nemocnice. Policie okamžitě uzavřela hranice, vojsko dostalo rozkaz k pohotovosti prvního stupně, věznice se zaplnily podezřelými, protože nikdo nechtěl uvěřit, že Libényi jednal jen z vlastního popudu a bez kompliců. Císař se zotavil z bodných ran, přestál i otřes mozku, nejdřív se mu vrátil zrak do jednoho oka, pak i do druhého, nakonec přijel do Schönbrunnu zcela vyléčen. Policie neobjevila žádné spiklenecké centrum, k němuž by atentátník patřil, tak ho postavili před porotu, odsoudili a popravili. Politický útlak vyprovokoval vlnu individuálního, ale i kolektivního, už organizovaného teroru. Konečně, rakouští revolucionáři našli dostatek příkladů v jiných zemích, kde to rovněž vřelo. V Německu se chystal sa100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172649