„Třeba je přijede zkontrolovat nějaká komise. Rusové mají z komisí vítr.“ „Možná přijel Červenej kříž.“ To, co následovalo, bychom si však nedokázali představit ani v tom nejbujnějším snu. Dozorčí předstoupil, zavelel pozor! a pak vpravo v bok! Nato následoval povel, vydaný možná poprvé v celé historii Rudé armády. „Do kostela pochodem v chod!“ *** Klášterní kostel byl prostorný, v minulosti měl zřejmě pojmout všechny obyvatele města. Teď už v něm ale nic nepřipomínalo původní účel stavby. Oltář, ikony, lavice, to všechno zmizelo a zdi pokryly obvyklé propagandistické tabule, velebící průmyslový rozmach Ruska, jeho nepřemožitelnou armádu a nadpozemsky moudrého Stalina. Na rozdíl od německých kostelů ruské pravoslavné chrámy nemívaly velká vitrážová okna, jimiž by dovnitř dopadalo neustále se proměňující barevné světlo. I malá okénka vysoko nad zemí však byla zakrytá dekami a térovým papírem; panující přítmí prosvětlovalo jen několik svíček na zdech. Měli jsme si posedat na zem, abychom se dovnitř vešli všichni, asi čtyři sta padesát zajatých důstojníků. Pak před nás předstoupil ruský politruk a tlumočník překládal jeho hněvivá slova. Znovu se nám dostalo ujištění, že ač nosíme uniformy, všichni jsme jen banda zákeřných fašistických okupantů a vrahů. Rozhněvaný tón a zatemněná okna v nás vzbuzovaly úzkost. Zřejmě jsem nebyl sám, koho napadlo, že nás všechny nahnali dovnitř, aby se nás konečně zbavili. Že hned nato zatarasí dveře a upálí nás, čímž sprovodí ze světa jak zajatce, které musejí ze svých skromných zásob živit, tak kostel, jenž musel být pravověrným sovětským činovníkům už dávno tr98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172637
nem v oku. Dokonce jsem začal zuřivě čichat, jestli někde neucítím benzin. Jenže to, co mělo přijít vzápětí, bylo snad ještě stokrát horší, než kdyby nás všechny zaživa upálili. *** Kostelní dveře se opravdu s rachotem zavřely, a ti, kteří seděli poblíž svícnů na zdech, dostali příkaz sfouknout svíčky. Na bílé plachtě v popředí – myslel jsem si, že má být popsána hesly a stát se součástí „sovětské“ výzdoby – začaly pršet šedé tečky a proužky. Ulevilo se mi, zřejmě jsme měli zhlédnout nějaký propagandistický film. Tlumočník přeložil třesoucí se ruský nápis: „Německá zvěrstva na okupovaných územích.“ Bez jakéhokoli varování se objevil záběr tábora s dlouhými dřevěnými baráky, obehnaného vysokým trojitým plotem z ostnatého drátu, strážními věžemi a tisíci hemžících se postav. Tlumočník znovu přečetl titulek. „Váleční spojenci osvobodili stovky koncentračních táborů, v nichž byli bez soudu vězněni zajatci, političtí provinilci, lidé židovské národnosti, starci, ženy i děti.“ Konečně mi svitlo, proč mě Rusové předčasně propustili z „díry“ – nechtěli, aby kdokoli z nás o tuto podívanou přišel. O koncentračních táborech jsem už slyšel, byl jsem však přesvědčen, že slouží jako lacinější forma vězení pro nenapravitelné recidivisty, osoby vyhýbající se práci, zrádce, válečné zajatce či homosexuály. Myslel jsem si, že se víceméně jedná o jednoduché ubytovny stavěné poblíž průmyslových závodů, v nichž vězni pracují a jejich výdělky slouží k uhrazení nákladů, které by jinak musel platit stát. Jakmile se však kamera zaměřila na dosud vzdálené vězně, celým kostelem proběhl hromadný povzdech. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172637
Lidé v hrubých pruhovaných oděvech byli neuvěřitelně podvyživení, z rukávů a nohavic jim místo končetin čouhaly jen tenké pahýly. Ze starých šedivých obličejů zíraly hluboce vpadlé, neobyčejně velké oči. Hlavně jich ale bylo nesmírně mnoho; v dřevěném baráku, jaký by ve wehrmachtu stěží postačil rotě vojáků, jich muselo být namačkáno tisíc. Naše vzdychání se stupňovalo, jak jsme se dozvídali, že do táborů nebyli dopraveni kvůli práci, ale proto, aby tam byli hromadně zabíjeni. Film ukazoval plynové komory, maskované jako sprchy, kde byli po stovkách usmrcováni plynem, a také ohromná krematoria, v nichž se pálila jejich těla. Ukázal sklady, kde se hromadily ukradené kufry, oblečení, hudební nástroje, hračky, brýle, hromady prstýnků a vytrhaných zlatých zubů, které měly podpořit německé válečné úsilí. Sklad dlouhých ženských vlasů, jimiž se v Německu vycpávaly matrace. A potom – teprve o několik dnů později jsem uvěřil, že si to můj ohromený mozek jednoduše nevymyslel – stínítka na lampy a tabatěrky, vyrobené z lidské kůže, popelníky z lebek a řada dalších „zábavných“ předmětů, jimiž si strážní SS krátili dlouhou chvíli. Kamera putující táborem snímala desítky mrtvých, válejících se bez povšimnutí v uličkách, masové hroby se stovkami těl a hromady nahých mrtvol, jejichž oblečení muselo posloužit dalším vězňům. Zajatí němečtí vojáci je brali za hubené ruce a nohy a házeli je do dlouhých pohřebních jam, to všechno však ani zdaleka nestačilo. Mrtvých bylo tolik a nebezpečí nákazy tak velké, že v příštím záběru musel shrnovat nahá těla do připravených jam buldozer. „Proboha, už dost!“ zakvílel jeden ze zajatců přede mnou, zakryl si hlavu rukama a roztřásl se usedavým pláčem. Nejraději bych ho napodobil, ale věděl jsem, že tuto nesmírnou bolest musím vydržet, musím si tohle všechno zapamatovat pro případ, že by snad ně100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172637