aby se ve tvé rodině narodil syn? Jen mluv bez zábran, my, kněží –“ Poslední část věty přeříkával přesně podle jednoho fakíra u brány Taksali. „My, kněží! Nejsi dostatečně starý na to, abys –“ Zarazila se uprostřed žertování a dala se do smíchu. „Můžeš mi věřit, ó kněže, že my, ženy, občas myslíme i na jiné věci než na syny. Ostatně, moje dcera už chlapce porodila.“ „Je lepší mít připravené dvě rány, chceš-li zasáhnout cíl.“ Kim zamyšleně, s pokašláním, citoval překadlo. Skromně se díval do země. „Pravda, je to pravda. Ale snad ještě budou další. Jedna věc je jistá, ti brahmíni z nížin jsou dočista k ničemu. Posílávám jim peníze a dary a oni předpovídají budoucnost.“ „Tak oni předpovídají budoucnost!“ vydechl Kim s hlubokým pohrdáním. Profesionál by to nedokázal lépe. „Teprve když jsem se rozpomněla na svoje vlastní bohy a obrátila se na ně s modlitbami, byly moje prosby vyslyšeny. Zvolila jsem příznivou hodinu a – možná, že tvůj Svatý muž slyšel o opatovi kláštera Lung-Čo. Jemu jsem se svěřila se svojí věcí a hle, když nastal čas, moje přání se splnilo. Brahmín v domě otce syna mé dcery samozřejmě říká, že se tak stalo díky jeho modlitbám. V tom se mýlí a já mu to patřičně vysvětlím, až dorazím k cíli své cesty. Pak chci jít do Buddh Gája, učinit šradha za otce mých dětí.“ „Tam se my ubíráme také.“ „Jak příznivé jsou to okolnosti,“ zacvrlikala stará paní. „Chtěla bych alespoň ještě jednoho vnuka.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172632
Láma se vzbudil a prostě, jako malé dítě, které se vzbudilo na cizím loži v cizím kraji, volal po Kimovi. „Ó Příteli celého světa!“ „Už jdu, už jdu, ó svatý!“ Běžel k ohni, kde už se před lámou vršily misky s jídlem a kolem zbožňující horalové. Jižané přihlíželi s kyselými výrazy ve tvářích. „Pryč, ustupte!“ vykřikl Kim. „Copak chcete jíst veřejně, všem na očích, jako psi?“ Mlčky dojedli, mírně odvráceni jeden od druhého. Kim si pak dal jednu místní cigaretu. „Copak jsem neřekl už nejmíň stokrát, že je jižní kraj dobrý? Je tady počestná, urozená vdova po rádžovi z hor. Putuje, jak říká, do Buddh Gája. To ona nám poslala misky s potravou. Až si dostatečně odpočineš, ráda by s tebou promluvila.“ „To je také tvoje dílo?“ Láma zalovil hluboko ve svém váčku pro šňupeček. „Kdo jiný se o tebe stará od počátku naší skvělé cesty?“ Kimovi jiskřily oči, když vyfukoval nozdrami čpavý kouř. Lehl si na zem. „Zanedbal jsem snad v čemkoli péči o tvé pohodlí, ó Svatý?“ „Budiž požehnán.“ Láma sklonil svoji důstojnou hlavu. „Poznal jsem za svůj dlouhý život mnoho mužů, také řadu učedníků. Ale k žádnému ze všech těch lidí, pokud jsi se ty narodil z ženy, moje srdce nepocítilo takovou náklonnost jako k tobě. Jsi ohleduplný, moudrý a zdvořilý, i když jsi občas také jako malý šotek.“ „A já nikdy nepoznal takového kněze, jako jsi ty.“ Kim si prohlížel žlutavou tvář vrásku po vrásce. „Nejsou to ještě ani celé tři dni, co jsme spolu na cestách, a mně se zdá, jako by to bylo sto let.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172632
„Možná mi bylo v předchozím životě dopřáno prokázat ti nějakou službu. Možná –“ usmál se. „Možná jsem tě vysvobodil z pasti, nebo když jsem tě chytil na udici, v době než jsem došel osvícení, jsem tě zase hodil zpět do vody.“ „Možná,“ přikývl Kim klidně. Vyslechl už podobné úvahy mnohokrát, z úst lidí, kterým by Angličan nepřipsal obrazotvornost. „Teď pokud jde o tu ženu ve vozíku taženém volkem, myslím, že si přeje druhého syna pro svoji dceru.“ „To není součástí Cesty,“ povzdychl si láma. „Ta žena je však z hor. Ach hory, ach sněhy mých hor!“ Vstal a zvolna kráčel k vozu. Kim by byl rád prodal své uši za to, aby mohlo jít s lámou, ten ho k tomu však nevyzval. Zaslechl jen několik slov, ale ta byla v cizím jazyce. Ti dva hovořili nějakou řečí, jakou se mluví v horách. Žena kladla otázky a láma po chvilce úvahy odpovídal. Občas Kim zaslechl zpěvavou recitaci čínských textů. Obraz, jaký Kim viděl zpod přivřených víček, byl zvláštní. Láma, vztyčený jako svíce, hluboké záhyby žlutavého roucha žíhané černou v blikotavém světle ohně, jako je kmen stromu žíhaný stíny při slunce západu, hovořil k nalakovanému a pozlátkem zdobenému kočárku, zářícímu jako pestrý drahokam v mihotavém světle. Vzorek na zlatem prošívaných záclonách klouzal vzhůru a dolů, rozpadal se a zase se skládal, jak se záhyby záclon pohybovaly v nočním větru. Jak hovor nabýval na závažnosti, objevoval se mezi výšivkami prst zdobený klenoty a zažehoval pestré jiskry. Za vozíkem byla zeď neklidné tmy, oživovaná malými plamínky ohňů a mlhavými obrysy postav, tváří a stínů. Halas časného večera 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172632