Jak jsem doufala, brzy jsem vycházela zase zpět na ulici s listem ozdobeným pečetí prefektury města Nogentu v rukou, ochotně podepsaným uctivým panem Javérem. Ten považoval za zcela pochopitelné, že od něj žádám průvodní list, který nám zaručí pohodlný odjezd z města, na nějž jeho nadřízený ve spěchu do domnělého bezpečí svého domova nejspíš zapomněl. „Děkujeme vám, pane!“ zavolal na Javéra Filip, který k mému mírnému zklamání ihned pochopil, oč se jedná. Už se setmělo a my se blížili k hradbám. Ty byly stále dobře střežené, ale s listem podepsaným naším nevědomým dobrodincem by nám nic nemělo bránit v bezpečném průjezdu. Už jsme zabočovali k bráně, když se ozvalo tiché zahvízdání. Oba jsme sebou trhli a teprve po chvíli jsme spatřili ve stínu podloubí stojící tmavou postavu. „Pane Noyele!“ zavolal ten muž tlumeně. Filip se instinktivně dotkl svého kordu, ale pak jej zase pustil. „Znám toho muže. Je to můj nedávný spoluvězeň,“ řekl tiše a dojel až k němu. „Co chceš?“ „Utekl jste z vězení, pane!“ zaslechla jsem významný tón tichých slov z úst muže, mým očím dosud ukrytého ve stínu. Přijela jsem tedy blíž a konečně uviděla zarostlou tvář vyhublého chlapíka, za nímž se krčil ještě někdo další. „Zdá se, že nejen já,“ odtušil Filip. „Tak co chcete?“ „Chci jet s vámi, alespoň za hradby. Vidím, že se chystáte projet bránou. Nevím jak jste to dokázali, ale zjevně máte propustku! Vezměte mě s sebou, jinak vás udám.“ „Vyhrožujete? Pokuste se vyvolat rozruch a zatknou i vás,“ upozornil ho markýz a byl tímto setkáním očividně rozmrzelý. Šlo nám o vteřiny, každým okamžikem mohl náš průvodní list ztratit platnost. Bylo s podivem, že dosud nebyl vyhlášen poplach pro útěk ne jednoho, ale zjevně hned dvou vězňů. „To si, s dovolením, nemyslím,“ ušklíbl se ten muž, zatímco Filipovi docházela trpělivost. Vyděrač pokračoval: 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172631
„Nejsem takový blb, za jakého mě máte, i chudý maj rozum, velectěnej pane; umím dokonce i číst…“ Filip na mě významně pohlédl. „Můžete svůj projev urychlit, chlape? Zdá se mi, že se sem někdo blíží, mohou to být stráže ze šatlavy, nemáme čas,“ zasyčel Filip jako had. A skutečně, z přilehlé ulice byly slyšet spěšné kroky mnoha nohou. „Inu, jeden papír jste sice strhli, ale druhý ke své smůle a mému štěstí zapomněli na zadních vratech šatlavy, pane bývalý maršále. Jedna a jedna jsou dvě, víte?“ zakončil muž a jeho výraz napovídal, že je klidně ochotný počkat na stráže, na rozdíl od nás. Z ulice na opačné straně bloku se už jasně ozývaly rychlé zvonivé kroky ozbrojené hlídky, která zjevně spěchala přímo k bráně. Proč asi? „Nepustí nás všechny! Raději vás na místě probodnu!“ sykl markýz a znovu sahal po kordu, ale dotkla jsem se jeho paže a zastavila tak pohyb, který by mířil přímo na hrudník zoufalého člověka, pro nějž bylo vydírání jedinou nadějí na útěk z nákazou zamořeného města. Za jeho zády totiž právě vystoupila ze stínu mladá žena v bílém čepečku a za ruce držela dvě malé děti. „Co to děláte, ksakru?“ zavrčel nervózně Filip a setřásl mou dlaň ze svého předloktí. Markýzův zrak se setkal s očima ubohé matky. „Filipe, ne! Ona mi pomohla. Bez ní bych vás nikdy nenašla. Dlužíme jim to.“ Filip se jen zamračil, ale kord ponechal v pochvě. Hluk z vedlejší ulice se neodvratně přibližoval. Ve tmě podloubí jsme sice byli dobře skryti, ale přesto nám nebylo do smíchu, stáli jsme na tenkém ledu. To už se skutečně, jak se Filip domníval, blížila ozbrojená hlídka a já poznala našeho starého známého – v čele ozbrojenců kráčel onen muž, který nás přesně před týdnem zatáhl do Nogentu. „Pssst!“ sykl Filip, všichni jsme se přikrčili ve stínu a skoro ani nedýchali. Dokonce i koně vycítili naši nervozitu a ani se nepohnuli. Měsíc, dosud matně osvětlující prostor před bránou, zašel za mrak. Hlídka minula bránu, jen jeden z ozbrojenců stačil zavolat na své kolegy, střeží99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172631
cí hradby: „Vězni utekli, buďte ostražití! Jdeme to ohlásit prefektovi, ten bude mít pěkný vztek!“ a zašli za roh. „Jak to, že ve věznici tak dlouho nevyhlásili poplach? A jak jste se dostal ven, já vás přece nepustil?“ zeptal se markýz podezíravě, když hlídka znovu zmizela ve tmě. Překvapilo mě, že ani nijak nekomentoval potupné odhalení a ještě potupnější vydírání ze strany toho ubožáka. Uprchlý otec dvou dětí se vítězoslavně usmál. „Strážný padl i s klíči přímo k mé mříži,“ zašklebil se, „a poplach nevyhlásil proto, že je po smrti.“ „Ale my ho přece nezabili, jen omráčili!“ lekla jsem se. Ta zanedbatelná rána mříží ho přece musela zbavit vědomí nanejvýš na několik minut. „Vy ne, to já ho zabil. Umlátil jsem ho jeho vlastní halapartnou, prase jedno, vydíral mou ženu!“ téměř vykřikl poškozený manžel, až ho jeho žena musela chytit za ústa, abychom na sebe neupozornili stráže od blízké brány. „Prosím,“ přimluvila jsem se a prosebně pohlédla na svého společníka, který byl se vzniklou situací zjevně velmi nespokojen. Zachytila jsem totiž i ve tmě pohled ženy, která mi dala jídlo. Markýz, spíše pod nátlakem než uznáním pravdy druhé strany, se nakonec podvolil většině, třebaže velmi neochotně. Vydali jsme se tedy k bráně a mohli se jen modlit. Chudák Filip, musel si připadat hloupě, už podruhé v krátké době musel podlehnout nátlaku, na což nebyl ani trochu zvyklý. Ale takový je život. Nogentskou východní bránu střežili čtyři vojáci. Hned jak nás uviděli, chopili se zbraní a už z dálky na nás namířili. „Co je přesně v tom listu, který jste přinesla?“ zašeptal Filip a já roztřesenými rty co nejtišeji odpověděla: „Propustka prefektury města Nogentu pro vojenského posla generála Turenna a jeho doprovod.“ „Dobrá,“ oddechl si trochu Filip a pobídl koně, „tohle by mohlo vyjít.“ To už stáli strážci brány v naší těsné blízkosti a markýz se svým nabubřelým výrazem, který tak dobře ovládal ze 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172631