a pletl punčochu. Pierre nikdy nebyl v této části domu a ani netušil, že tu takové pokoje existují. Anna Michajlovna se zeptala na zdraví kněžen služebné, která je předhonila s karafou na podnose (nazvala ji milou a drahouškem), a vlekla Pierra dál kamennou chodbou. První dveře nalevo vedly do obytných pokojů kněžen. Komorná s karafou ve spěchu (v této chvíli se v tomto domě všechno dělo ve spěchu) nezavřela dveře a Pierre s Annou Michajlovnou, jak šli kolem, nahlédli mimoděk do pokoje, kde v rozmluvě seděli těsně vedle sebe nejstarší kněžna s knížetem Vasilijem. Když je kníže Vasilij spatřil, nervózně se odklonil dozadu; kněžna vyskočila a divoce, ze vší síly přirazila dveře. Tento pohyb se tak lišil od jejího obvyklého klidu a úlek zračící se na tváři knížete Vasilije se tak nesrovnával s jeho důstojností, že se Pierre zastavil a tázavě se podíval přes brýle na svou průvodkyni. Anna Michajlovna na sobě nedala znát nejmenší údiv, jen se lehce usmála a povzdychla si, jako by chtěla říci, že to očekávala. „Buďte statečný, příteli, budu bdít nad vašimi zájmy,“ odpověděla na jeho pohled a přidala do kroku. Pierre nechápal, oč jde, nerozuměl tomu, co v tomto případě znamená bdít nad jeho zájmy, ale chápal, že to všechno tak musí být. Chodbou došli do spoře osvětleného sálu, který přiléhal k přijímacímu salonu hraběte. Byla to jedna z těch studených a přepychových komnat, které Pierre znal z hlavního křídla domu. Ale uprostřed tohoto pokoje stála prázdná vana a po koberci byla rozlitá voda. Proti nim šli po špičkách sluha a kostelník s kadidlem, ale nevěnovali jim nejmenší pozornost. Vešli do Pierrovi známého salonu s dvěma italskými okny, s dveřmi do zimní zahrady, s bystou a s podobiznou carevny Kateřiny v životní velikosti. V saloně seděli titíž hosté skoro ve stejných pozicích a šeptem spolu rozmlouvali. Všichni zmlkli a ohlédli se na vcházející Annu Michajlovnu s bledým, utrápeným obličejem a na tlustého, velkého Pierra, který šel se sklopenou hlavou poslušně za ní. Z tváře Anny Michajlovny vyzařovalo vědomí, že nadešla rozhodná chvíle; nepouštějíc Pierrovu ruku, vešla jako rázná, sebevědomá petrohradská dáma do pokoje ještě směleji než ráno. Poněvadž vedla toho, jehož si přál vidět umírající, cítila, že má přístup zajištěn. Rychlým pohledem přelétla všechny v místnosti, a když uzřela zpovědníka hraběte, celá se schoulila, úplně 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172630
jako by se byla náhle zmenšila, plavným krokem k němu přicupitala a pokorně přijala požehnání nejprve od jednoho a potom od druhého duchovního. „Chvála bohu, že jste přišli včas,“ řekla duchovnímu, „my všichni příbuzní jsme se tak báli! Tento mladík je syn hraběte,“ dodala tišeji. „Jak strašná chvíle!“ Po těchto slovech přešla k lékaři. „Cher docteur,“ oslovila ho, „tento mladík je syn hraběte, je nějaká naděje?“ Doktor mlčky, prudce pokrčil rameny a zvedl oči ke stropu. Anna Michajlovna opakovala přesně týž pohyb; pokrčila rameny a zvedla oči, téměř je zavírajíc, pak vzdychla a odešla od lékaře k Pierrovi. Chovala se k němu neobyčejně uctivě, se smutnou něhou. „Mějte důvěru v jeho milosrdenství!“ řekla mu, pokynula hlavou k pohovce na znamení, aby na ni počkal, a sama se neslyšně ubírala ke dveřím, na něž všichni hleděli a jež tichounce vrzly, když je otvírala, a zmizela za nimi. Pierre se rozhodl, že se ve všem podřídí své vůdkyni, a zamířil k pohovce, na niž mu ukázala. Sotva Anna Michajlovna odešla, všiml si, že se pohledy všech přítomných na něho upírají s něčím víc než se zvědavostí nebo s účastí. Pozoroval, že si všichni mezi sebou něco šeptají a ukazují si na něho pohledy plnými strachu a dokonce i podlézavosti. Prokazovali mu úctu jako nikdy předtím: jakási neznámá dáma, jež hovořila s duchovními, vstala a nabídla mu své místo; pobočník zvedl rukavici, kterou Pierre upustil, a podal mu ji; lékaři uctivě zmlkli, když šel kolem nich, a uhýbali, aby mu uvolnili cestu. Pierre si chtěl nejdříve sednout jinam, aby neobtěžoval onu dámu, chtěl si sám zvednout rukavici a obejít lékaře, kteří mu nijak nepřekáželi. Ale najednou pocítil, že by to bylo neslušné, pocítil, že je této noci osobou, která má vykonat jakýsi strašný obřad, na nějž všichni čekají, a že je proto nucen přijímat od všech úsluhy. Mlčky vzal rukavici od pobočníka, sedl si na místo oné dámy, souměrně položil velké ruce na vystrčená kolena v naivním postoji egyptské sochy a v duchu si řekl, že to tak všechno musí být a že tento večer, aby neztratil duchapřítomnost a neprovedl nějakou hloupost, nesmí dělat nic podle vlastního uvážení a musí se úplně podřídit vůli těch, kdo ho povedou. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172630
Neuplynuly ani dvě minuty, když vešel do pokoje kníže Vasilij v kaftanu s třemi hvězdami majestátně, s hlavou vysoko vztyčenou. Zdálo se, že od rána ještě zhubl; oči se mu rozšířily, když se rozhlédl po pokoji a spatřil Pierra. Popošel k němu, vzal ho za ruku (což předtím nikdy neudělal) a ohnul ji dolů, jako by chtěl zjistit, jak pevně drží. „Odvahu, příteli, odvahu. Přál si vás vidět… To je dobře …,“ a chtěl odejít. Avšak Pierre považoval za nutné se zeptat: „Jak je…,“ zarazil se, protože nevěděl, je-li slušné nazvat umírajícího hrabětem; a nazvat ho otcem se ostýchal. „Před půlhodinou měl ještě un coup. Odvahu, příteli…“ Pierre byl tak zmaten, že si při slově coup představil ránu a pád nějakého těla. Nechápavě se podíval na knížete Vasilije a teprve po chvíli si uvědomil, že le coup znamená také mrtvici. Kníže Vasilij řekl v chůzi několik slov Lorrainovi a po špičkách vešel do dveří. Neuměl po špičkách chodit a nemotorně při tom kymácel celým tělem. Hned za ním vešla nejstarší kněžna, po ní církevní hodnostáři a kostelníci a také služebnictvo. Za dveřmi bylo slyšet kroky a konečně vyběhla Anna Michajlovna, stále s touž tváří, bledou, ale neumdlévající v plnění povinností, dotkla se Pierrovy ruky a řekla: „Milost boží je nevyčerpatelná. Právě začíná obřad posledního pomazání. Pojďte.“ Pierre kráčel po měkkém koberci ke dveřím a všiml si, že pobočník a neznámá dáma a ještě kdosi ze služebnictva jdou za ním, jako by teď už nebylo třeba se ptát, je-li možno vstoupit.
XX ierre dobře znal tuto velkou komnatu, rozdělenou sloupy P a obloukem a celou ověšenou perskými koberci. Část pokoje za sloupy, kde na jedné straně stála vysoká mahagonová postel pod hedvábnými nebesy a na druhé straně obrovská vit100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172630