„Jak jste jezdil v New Yorku do práce?“ „Autobusem.“ „Jakým?“ „Městským.“ „Jakou linkou. Myslím číslo.“ „Tak to vám už ani nepovím,“ řekl klidně, ale na čele se mu objevili krůpěje potu. „Vy si nepamatujete číslo linky, kterou jste denně jezdil?“ řekl Zrzek Steve a udělal velmi udivený obličej. „Je mi líto, ale nemohu si vzpomenout,“ řekl. Fešák Don se tvářil, jako by se nic nedělo. Zdálo se, že to vzdal. Vstal, vyšel po schodech nahoru. Pak se vrátil a pokračoval svým vemlouvavým hlasem ve výslechu. „Tak nám aspoň vyprávějte něco o svém životě.“ „Životopis?“ zeptal se Tuomi naivně. „No, jistě. Kde jste se narodil, kde jste chodil do školy, s kým jste se kamarádil, co jste kdy provedl učiteli, nebo nějaké jiné lumpárny. My jsme zvědaví chlapi, pane Tuomi, zvědavost je totiž naším řemeslem. Tak se do toho pusťte.“ „Narodil jsem se v Michiganu.“ „Kde v Michiganu.“ „Ta osada se jmenovala Tupinabee.“ „Kde to je?“ „Na břehu jezera Mullett Lake. Je to kousek od Cheboyganu. Já nevím, jestli to tam znáte. Je tam moc hezky. Jenomže já jsem se stěhoval s rodiči sem tam, od jednoho jezera k druhému.“ „Můžete nám říct jména těch osad?“ „Byly mi dva roky a bůhví, jestli ty samoty měly vůbec nějaká jména.“ „Co dělal váš otec?“ „Neměl jsem otce. Měl jsem otčíma. Žil s mojí matkou, a když pak umřela sestra, jednou se nevrátil domů a od té doby ho už nikdo nikdy neviděl.“ „Jak se jmenoval?“ „Pete Koivistoinen.“ „Fin?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172629
„To jméno je finské.“ „Hlásili jste jeho zmizení?“ zeptal se Boxer Jack. „Ne. Proč? Máma byla ráda, že se ho zbavila. Strašně chlastal.“ „Kdy zmizel?“ „Když mi zemřela sestra. To bylo v roce 1932, na jaře, když slezl sníh.“ „Vy jste se pak přestěhovali?“ „Jo, hned po pohřbu. Na farmu naší babičky do Minnesoty.“ „Vy jste tam pracoval?“ „Chodil jsem do školy, ale jezdil jsem tam na prázdniny. A jednou v létě jsem se tam seznámil se svojí budoucí ženou.“ „Jak se jmenovala?“ „Helena Matsonová. Znali jsme se ještě jako děti.“ „Žili jste pak na farmě?“ „Ne moc dlouho. To hospodářství bylo na samotě a zkrachovali jsme. Říkalo se, že tam nebyla žírná půda. Měla tam být nějaká kyselá spodní voda. A tak jsem se sebral a jel jsem v jednačtyřicátém za prací do New Yorku.“ „Kdy jste sloužil na vojně?“ zeptal se Fešák Don. „Nebyl jsem na vojně, protože jsem živil ženu, babičku a její nemocnou matku v Minnesotě.“ „To jste bydleli v baráku na Decatur Avenue?“ „Já ne. Nemohl jsem v New Yorku sehnat práci, tak jsem se vydal do Kanady.“ „Tam jste našel zaměstnání?“ „Měl jsem štěstí. Dělal jsem na pile nedaleko Vancouveru, odtud jsem přešel do továrny na nábytek.“ „Říkal jste, že jste měl vlastní podnik,“ připomněl Fešák Don. „Nešlo mi to.“ „Proč?“ „Do ničeho se mi nechtělo. Žena mi byla nevěrná a v roce 1956 utekla s jiným. Strašně mě to vzalo. Neměl jsem do ničeho chuť.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172629
„Proč jste se vydal do New Yorku?“ „Já vlastně ani nevím proč. Musel jsem pryč. Nemohl jsem být tam, kde mi ji každá věc připomínala. To umělecké truhlářství zkrachovalo v roce 1957 a já odjel do New Yorku. Myslel jsem si, že bych mohl jít do kursu pro účetní a pak si sehnat místo.“ „Ale pracoval jste v truhlárně.“ „Jo, pracoval. V Bronxu. Musel jsem se nějak živit. A když jste mě sebrali, tak jsem hledal byt. Ten barák, v němž jsem bydlel, se měl za týden bourat. Stavěli tam novou nájezdovou rampu na most George Washingtona.“ Skončili asi v deset večer. Právník Steve přinesl další konev kávy a hamburgery. Tuomi seděl, jedl a tvářil se, jako by se nic nedělo. Nikdo mu dosud neřekl, proč se ho vyptávají, proč ho odvezli do vzdáleného dřevěného baráku a z čeho ho podezírají. Ale nezeptal se jich. A v protokolech FBI není o nějakém obvinění také žádná zmínka. Bylo to opomenutí, nebo nezákonný postup, anebo šlo o taktiku. Později se ukázalo, že agenti FBI nejednali protiprávně. Požádali Tuomiho, jestli by s nimi nejel, že se ho chtějí zeptat na pár věcí. On souhlasil, nechtěl vědět proč a kam, a tak vlastně šlo o přátelské povídání. Kaarlo Tuomi byl jejich hostem. Protokol se zatím nepsal, průběh jednání natáčel radista, který byl v bungalovu, už když přijeli, na magnetofonový pásek. Kaarlo Tuomi neprotestoval. A tak první výslech proběhl v klidu a krátce před půlnocí se všichni uložili ke spánku. U dveří Tuomiho pokojíčku se agenti FBI střídali na stráži. Na okně ložnice byla mříž. Kaarlo Tuomi měl ocelové nervy. Lehl si a spal.
3 Radista pracoval celou noc. Podával zprávy o průběhu do washingtonské centrály FBI na Pennsylvania Avenue, odtud rozesílali příkazy o ověření údajů podezřelého na 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172629