UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE
97
Olga se dívala do tři metry vzdáleného nekonečna. Schachmann studoval otisky svých prstů na sklínce s malovanými lišejníky. „Původně jste měl být zedníkem,“ pokračoval Neuvirt tiše. „S tím pojišťovnictvím to byl omyl, věřte mi. Smyslem vašeho života měla být stavařina, sbírání obalů od žiletek a rodina, číslo trojkombinace 42-17-219 podle Katalogu. Jenže já jsem to úplně zvoral. Rozpadlo se mi to pod rukama.“ Vzal jsem skleničky a šel do kuchyně nalít další vodu. „Můžete mi odpustit, pane Kaminsky?“ ptal se doktor Neuvirt a visel na mně očima. „Smím doufat?“ Vzal jsem notes a namaloval do něj podivného brouka. „Tak řekněte něco, člověče,“ poprosil nervózně starý muž. „Copak nechápete, jak mi teď je?“ Už jsem se musel ozvat: „Co chcete ode mě slyšet? Vždyť mluvíte úplně z cesty. Stavařina. Sbírání obalů od žiletek. Pcha! Copak v tomhle spočívá smysl života?“ „Ano. Jistě. Podle Katalogu totiž….“ „Je mi vás líto, jestli si to myslíte,“ přerušil jsem ho. „Smysl života je přece v něčem… neuchopitelně podstatném ! Někde v hloubce našich… elementárních základů…“ Nějak jsem se do toho zaplétal a nevěděl kudy kam. „Například takové pojišťovnictví, to už má lidský grunt, ale podle… transcendentních pohledů…“ „Pane Kaminsky,“ řekl stařec, když jsem to vzdal, „já myslím, že nemáte pravdu. Život je vlastně docela prostá věc. Kdepak hloubka elementárních základů! Nic takového. Z toho už Projekt vyrostl, jestli dovolíte.“ „Když já to neumím tak říct, Neuvirte. Ale jednou vám to všechno vysvětlím.“ „Ano, pane Kaminsky,“ souhlasil stařec. „Bude mi potěšením. Teď se však raději vraťme k vašemu případu. Chtěl jsem Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172627
98
IVAN KMÍNEK
vám tu především říct, že jsem připraven svou osudovou chybu napravit. Osobně provedu přeladění celého vašeho životního programu a zvláště bloků smyslu a cíle, jestli dovolíte. Jen vás chci poprosit, podepište ten formulář, ať mohu konečně začít pracovat. Všechno to vázne na vašem podpisu!“ Rázně jsem sklapl notes a dal najevo, že mě to už začíná nudit. „S lidmi, kteří mají na svědomí tenhle svět, odmítám o čemkoliv vyjednávat. Byl jsem na sídlišti. Je to hrozný pohled, Olgo. Rozklad a zmar.“ „Nevěděla jsem, že jsi povrchní materialista,“ řekla Olga otráveně. „Proč ti tak záleží na několika opuštěných domech? Utopie, pravá Utopie musí přece spočívat především na duševním blahobytu, Viku. To už vědí mudrci pěkných pár tisíc let. Viku, my přece víme, co lidi potřebují! Už tři sta let mezi námi pracují nejlepší vědci. Nejznamenitější znalci člověka!“ „Skvělé,“ řekl jsem. „Tak jim vyřiď, ať se nechají i s tou svou znamenitou znalostí člověka vycpat!“ Olga prolomila své štíhlé prsty, až to zapraskalo. „Tohle ty opravdu umíš, na všechno naplivat. Je to velmi snadné a velmi efektní. Ale dál? Co umíš dál?“ Třískl jsem sklenicí o stůl. „Proč mi nedáte pokoj? Proč vám na mně vlastně tak záleží?“ „Záleží nám na každém člověku!“ vykřikla Olga a celá zrudla. Olivové oči jí zářily jako šelmě. „Záleží nám na každém tolik, že si to vůbec neumíš představit! Vždyť žijeme v Utopii, Viku!“ Co jsem na to mohl říci? Nic mě nenapadalo. Proti Nejlepšímu z možných světů jsem byl náhle slabý jako moucha. A tak jsem se v rozpacích rozhodl zahrát malé divadlo. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172627
UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE
99
„A když podepíšu, nebude to bolet?“ zeptal jsem se nevinně. Trojice povedených návštěvníků na sebe pohlédla. „Ty máš ale starosti,“ mávla rukou Olga. „To víš, že ne, Viku.“ „A… budu to pořád já… v tom novém životě?“ „A kdo by to měl být jiný, prosím tě?“ „To by šlo. Víte, mně na sobě hrozně záleží.“ „Tak je to správné, Viku.“ „A jaký bude ten můj nový život? Co budu mít rád? Máte o tom představu?“ „Doktor Neuvirt už na tvém novém softwaru pracuje. Včas tě s ním seznámíme.“ „Tak já si to ještě všechno nechám projít hlavou,“ prohlásil jsem smířlivě. „Dáte mi čas na rozmyšlenou, že?“ „Samozřejmě, Viku.“ Cítil jsem, jak mým návštěvníkům spadl ze srdce kámen. Uvolnili se, přestali srkat vodu a celí ožili. Začali si balit věci. „Takže jsme domluveni, pane Kaminsky,“ řekl doktor Neuvirt, když už byli na odchodu. „Jenom bych měl ještě praktický dotaz.“ „Prosím, ptejte se,“ řekl jsem, naoko smířlivě. „Totiž… Vy milujete tady paní Olgu Kuncovou. Jestli dovolíte, ta láska je samozřejmě omyl. Chyba v emočních podprogramech. Budu to moci ve vašem novém softwaru zlikvidovat, že?“ „Co to žvaníte, člověče?“ zhrozil jsem se. Vzápětí se ozvala Olga: „Doktore, zbláznil jste se? To mu musíte říkat právě teď?“ Osopila se na starce, až se celý jakoby scvrkl. „Jste packal, doktore, a to už vám nikdo neodpáře.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172627