„Do toho, chlapi, a dejte Amerikánům na prdel i za nás!“ přejí nám šeptem. „A kdybyste někde natrefili na americký cigarety nebo chlast, vzpomeňte si, že máte za zadkem promrzlý kamarády!“ „Proč si pro ně nezajdete sami?“ ptá se někdo jedovatě. „Hochu, ty si povezeš zadek pěkně v suchu, ale my musíme vlízt do tý ledový sračky a stavět most pro druhou tankovou.“ „A pro vás, až budete zdrhat zase zpátky!“ Sice nerad, ale musím zasáhnout: „Kdo to řekl?“ Ticho. „Na něco jsem se ptal!“ „Teď tady někdo byl, ale jak jste promluvil, zmizel.“ „Tak pozor na hubu, ano?“ Rota se už pachtí s čluny k řece. Jakmile se přeplaví, ženisté je na lanech přetáhnou zpátky, aby mohly posloužit zase dalším. Nikdo už nepromluvil, ozývá se jen čvachtání vesel. Než se shromáždíme ve výchozích pozicích, je pět hodin. Muži připravení k útoku drkotají zuby. V půl šesté má celý cirkus začít, přesně v té chvíli dají velitelé družstev mezi mužstvem kolovat polní láhve, naplněné do poloviny rumem. „Není rum, není šturm,“ říkalo se už ve vojsku Fridricha II., a německá armáda svoje tradice ctí. Že by se někdo opil, nehrozí – na každého vyjde jediný hlt. „Pane kapitáne,“ přistupuje ke mně Hartmann s plechovým kalíškem v ruce. „Dovoluji si vám popřát mnoho štěstí.“ Přiťukneme si, do nosu mi zavane příjemný lesní odér. „Kde jste to vzal? Tohle je pravá bavorská myslivecká…“ „Podle rozkazu!“ zasvítí na mě ze tmy bílými zuby. „Několikrát jste se zmiňoval, že vaše rodina pochází z Bavor. Tak jsem ji vyhandloval za koňak.“ „Děkuji, Klausi. Od této chvíle mi můžeš tykat a říkat mi Helme.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172625
„Na zdraví, Helme!“ Ve chvíli, kdy si připíjíme, to za námi mohutně zablýská a zaburácí kanonáda. V zájmu utajení se dělostřelci nemohli zastřílet, granáty dopadají na okraj k útoku připravené linie. Ozývá se křik, na místo se rozbíhají zdravotníci s nosítky. Hartmann už zvedá mandle dělostřeleckému pozorovateli. Ten se omlouvá, místo aby rázně jednal; musím je oba okřiknout a dělostřelec už drmolí do sluchátka nové souřadnice. Palba je strašlivá, ani na východní frontě jsem nic podobného dosud nezažil. K těžkým železničním dělům se připojily houfnice i protiletadlová artilerie, s hvízdáním přilétají miny a reaktivní střely z nebelwerferů. Celá tato kanonáda má jen jednu drobnou chybičku na kráse: v pozicích proti nám v té chvíli nikdo nebyl. Jak jsme se dozvěděli později od zajatců, Američané tu hlídkovali jen ve dne, v noci své vojáky stahovali do vesnic, aby se vyspali v suchu a teple. Takovou službu bychom si dali taky líbit, jenomže nás se na náš názor nikdo neptal. *** Děla bouřila celou hodinu, na závěr ohňostroje odpálily nebelwerfery daleko před nás dýmové granáty. Potom se do nebe zařízly světlomety, jejichž paprsky se odrážely od nízkých temných mračen a ozařovaly prostor. Postupovali jsme druhořadou cestou k vesnici Hosingen, pevnější severní silnice na Marnach byla rezervována pro vylepšené panthery 2. tankové divize, vybavené infračervenými přístroji pro noční vidění. Vesnici jsme rychle dobyli, potom jsme ale museli čekat na tanky – operační plán nám ukládal paralelní postup, při němž by se na vyděšené Američany valila nepřetržitá stěna ohně a ocele. Tankisté měli snadnější cestu než my, silnice se táhla až do Německa. Most přes Our vyhodily naše ustupující jednotky do povětří, protože však po něm zůstaly v řece pilíře, divizním ženistům stačilo pouze dorazit na místo 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172625
s přemosťovacími tanky a položit přes sloupy pevné kovové konstrukce. Celý postup ale uvázl kvůli něčí skandální neschopnosti: silnici mezi Lucemburskem a Německem přehrazovala na linii Západního valu masivní železná vrata, od nichž nikdo neměl klíč. Jedinou možností bylo odpálit je silnými náložemi, s destrukcí se však muselo počkat až na zahájení dělostřelecké přípravy, abychom své úmysly předčasně neprozradili. Teď jsme se tedy museli zastavit a přeskupit, protože si nikdo netroufal měnit plány útoku, do posledního detailu vypracovaného vrchním velením. I to byl důsledek nezdařeného červencového atentátu na Vůdce – každý, kdo by se odvážil jednat samostatně, se mohl stát podezřelým z nedostatku loajality, nebo dokonce ze zrady. Zastavení našeho postupu si Američané zřejmě vysvětlili jako selhání útočného plánu a vyslali do oblasti dvě roty středních tanků. Nám jejich shermany příliš těžkou hlavu nedělaly – byli jsme z Ruska zvyklí na mnohem početnější obrněné formace – ale „námořní pěšáci“, kteří nám postupovali v patách, zakolísali a začali ustupovat. Navrhl jsem operačnímu, že se poněkud stáhneme a vyrazíme frontálně, jakmile nás na severu dojedou panthery 2. tankové, ale to velmi příkře odmítl: „Vůdce se dává o průběhu ofenzivy nepřetržitě informovat a ústup celého praporu by se mu ani trochu nezamlouval. Musíte postupovat v souladu s plánem.“ Napadlo mě hned několik štiplavých poznámek, neznal jsem však jeho názory na Vůdcovo velení a v žádném případě jsem nemohl riskovat nějaké neuvážené řeči v otevřeném rádiovém styku. Raději jsem je spolkl, ale tlačily mě v břiše jako špatně rozžvýkaná strava. *** Zažívací potíže nás ostatně mělo víc. Kolem poledne k nám dorazil jeden z otřesených „mariňáků“ s těžkou škytavkou nervového původu. Chápal jsem, že s touto 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172625