stal čas, kdy při jídle a pití kolem ohně opadla první únava a rozhostila se sdílená nálada. Hned první večer, když plamínky ohně olizovaly suchá dřeva posbíraná na okraji pláže, jak je moře vyplavilo a slunce vysušilo, přisedl Bardas k Joannisovi a podal mu broušený nefrit zavěšený na zlatém řetízku. „Na, to je pro tebe!“ „Co je to?“ divil se Joannis. „Měl jsem ti to odevzdat na cestě, je od mé sestry Marie Leony, sama si netroufala, aby ses na ni nehněval, je taková nesmělá.“ Tzimiskis vzal řetízek a prohlížel si jej překvapeně mezi prsty. Byl jemný a bohatě tepaný a nefrit v záři nočního ohně vrhal tajemné odlesky. „A proč? Na co?“ nechápal. „Aby ses… abychom se v bezpečí a v pořádku, živí a zdraví vrátili! Máš ho nosit u sebe, na těle. Je posvěcen patriarchou v chrámu Boží moudrosti.“ Joannis na to nedokázal ihned odpovědět, zaskočilo ho to a potěšilo zároveň. Marie Leona se mu líbila, občas si na ni vzpomněl, ale snažil se tu myšlenku zaplašit, obával se, že třeba ona nesdílí stejné city, a nechtěl se zesměšnit a ztrapnit. Zřejmě svou sympatii však neuměl dostatečně skrývat. I Theofano si přece povšimla, že mu není Marie Leona lhostejná. Ale tohle bylo tak překvapující, že se mu rozbušilo srdce až v hrdle. Vzal řetízek s kamenem a zavěsil si ho na krk. „Líbí se ti?“ zeptal se Bardas. „Ano, je krásný, díky!“ „Myslel jsem svou sestru… často o tobě mluví!“ A tázavě na něj pohlédl. Když už všichni usnuli a slyšel jsem, jak spokojeně oddychují, jen hlídka seděla u ohně, zachumlaná do pokrývky, otevřel jsem oči a díval se na oblohu posetou hvězdami. Musel jsem myslet na Marii Leonu a teprve nyní byl naprostý klid, abych se mohl soustředit a nechal plynout vzpomínky zvolna, tak jak přicházely… 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172623
S rodinou Sklerů nás spojovalo už odedávna mnoho svazků, možná více než s rodinou Foků. Všechny tři rodiny byly vždy proslulé především schopnými válečníky, a nebylo tedy divu, že se všichni více stýkali a setkávali. Vzpomínám si, jak jsme asi před třemi lety byli v Konstantinopoli na slavnosti a tam jsme se s Marií Leonou náhodou potkali. Večer pak obě rodiny trávily v našem domě, to žila ještě má matka a otec i bratr se teprve chystali do Kappadokie. Marie Leona seděla celý večer na dřevěné lavici pod loubím ze zrající vinné révy a připadala mi jako duchem nepřítomná. Její bledá tvář vyzařovala však něco tajemného, magického. Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že mne něčím přitahuje. Dívala se na mne dlouhým a upřeným pohledem, ale jen tehdy, když měla pocit, že ji nikdo nepozoruje. Všiml jsem si toho, ale nedal jsem nic najevo. Nechtěl jsem ji uvést do rozpaků, poplašit ji. Nevyměnili jsme si ani jediné slovo, nepromluvili spolu, a přece jsem si občas tuhle chvíli vybavoval. Nic to neznamenalo, jenže Leonina tvář se mi vryla do paměti. Proto mne její přítomnost při loučení v Konstantinopoli potěšila, ale zároveň i rozrušila. Zvláště když jsem ji mohl srovnávat s energickou, samostatnou Theofano, plnou života! Marie Leona byla uzavřená, plachá a nesmělá. Její oči však mluvily. Jen jsem v nich ještě neuměl číst. Až teď… Svíral jsem v ruce ten jemný zlatý řetízek s broušeným nefritem, hřál mne do dlaně a myslel jsem na ni. Jak je možné, že si takové věci člověk uvědomuje až tak pozdě, když je ztrácí? Nechci uvažovat o tom, zda se vůbec vrátím a co se může během této cesty přihodit, jaká bude vůle nebes… Tak Joannis Tzimiskis přemítal skoro do rozednění. Východní obzor nad Černým mořem začal rudnout, když mladíka přemohla dřímota a na chvíli jen velice lehce usnul. Vůbec se však necítil unaven. Skupina jezdců na koních, mezci s nákladem i služebnictvo vyrazili vždy časně, ještě než slunce stačilo roze99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172623
hřát zemi a nemilosrdně sžíhat svými paprsky vše živé. Největší starost byla o dostatek pitné vody. Pokud jeli podél pobřeží, naráželi na řeky a říčky nebo aspoň studny, z nichž se dala načerpat blahodárná tekutina. Snažili se ji stále doplňovat. Jakmile však odbočili do vnitrozemí, přes vyprahlé pustiny, bylo nutno šetřit s každou kapkou. Jízda pod slunečními paprsky, které bušily do kůže, vyčerpávala mnohem víc. Večer bývalo zase mnohem chladněji a museli se hřát pod přikrývkami poblíž ohně. Oheň měl ještě jednu důležitou roli – odháněl divoká zvířata! S přibývající vzdáleností od Konstantinopole na ně začala dopadat i únava, už neměli sílu ani potřebu o něčem mluvit. Bylo však stále zřetelnější, jak je tady důležité najít místo, kde je zeleň, oázu s vodou, protože jinak tu život nemohl existovat. Ostatně všechny prosperující vesnice i města, jimiž projeli, ležely na nějaké vodní hladině, na řece nebo jezeře. Bez vody není život! Když na poutníky dopadala žízeň, docela utlumila i hlad, byla palčivá a oslabovala i zrak a sluch. Postupně se však přece jen blížili k pohoří Taurus. I Romanos pokračoval na své diplomatické cestě, kam ho otec s důvěrou vyslal. Na rozdíl od Joannise nemusel sedět v sedle koně, i když by mu to asi lépe vyhovovalo. Tady byl odsouzen k pasivitě, k čekání na příznivý vítr. Nemohl zastavit ani vystoupit, všude kolem něho byla nekonečná vodní hladina a jen občas minuli nějaký ostrov, pevninu, ale nikde ani na den nezakotvili, zásoby jim bohatě postačovaly a Romanos chtěl doplout do Córdoby co nejdříve. Protože se chtěl také co nejdříve vrátit. Už po několika dnech plavby prožíval trýznivý smutek jako dosud nikdy v životě, jen zavřel víčka, aby si odpočinul, před očima se mu hned objevila Theofano. Přistihoval se, jak si šeptá její jméno, jak k ní vztahuje ruce, a zároveň si uvědomoval, jak je to směšné, marné a dětinské. Trápilo ho, že nemůže být s ní, a záhy si připadal 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172623