Učitelka má hlavu ponořenou do třídní knihy. Láďa zavírá tiše a ještě se krčí, jako by se chtěl ztratit, stát se malinkým a nenápadným. Marně. Učitelka ani nezvedne hlavu. „V kolik hodin se chodí do školy?“ Láďa se rozhlíží. Ovšem, otázka patřila jemu, černé ovci třídy, komu jinému. Jenže co na ni odpovědět? Vysvětlovat, že musí ráno nanosit uhlí, aby kamna nevyhasla, a dovést Veroniku do školky?? „Neumíš mluvit?“ Jenom polkne. Všechno je prázdné, i stěny se hroutí a probíhají. „Nebudu se s tebou zlobit. Posaď se!“ Slyší učitelku z dálky, její hlas k němu doléhá dutě a neskutečně jako z rádia. Mechanicky usedá na své místo… Na zdi mezi širokými okny přibyl nový obraz. Jsou na něm lovci v kožešinách kolem ohně. Lovci mamutů! Oheň plápolá, příjemně hřeje, jiskérky vylétají vysoko do mrazivého vzduchu. Když dopadnou do sněhu, na promrzlou zem, ještě naposledy zasyčí. Smráká se nad Havraním údolím. Odpoledne ulovili u Zubří skály medvěda, obrovského hnědého chlupáče. Náčelník mu stáhl kůži a už se nad ohněm pozvolna opéká maso. Na úpatí svahu pod převislou skálou je vchod do hluboké jeskyně. Stěny jsou pokresleny uhlem, samá divoká zvířata, která se vzpínají, jak je pronásledují lovci s oštěpy. U zadní stěny leží na několika čerstvých kůžích Máša, má otevřené horečnaté oči, blouzní. „Trochu vody,“ šeptá vysušenými rty. Láďa nabírá do dlaní vodu z kamenné nádoby a přibližuje se k ní. Máša hltavě srká vodu z jeho dlaní, do poslední kapky. „Neboj se, přinesu ti za chvíli medvědí tlapu. Náčelník říkal, že má magickou sílu. Určitě se uzdravíš.“ Máša se k němu přitiskne, tváře jí hoří, ale snaží se usmát. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172620
„Já tě mám ráda.“ Poblíž nikdo není, všichni se hřejí u ohně. Jsou sami. Láďa ji přivine k sobě, cítí v tu chvíli sílu muže i lovce a šeptá: „Já tebe taky. Až se uzdravíš, vezmeme se, chceš?“ I šepot se ozvěnou vrací v kamenném klenutí jeskyně. Máša se opírá o lokty, zvedá hlavu, dívá se mu do očí a říká jenom: „Chci.“ A zase zesláble klesá do kožešin. Vchodem do jeskyně je vidět poletující sníh, tancující vločky, které se nad ohněm ztrácejí, rozplývají. Jeskyni objevili před měsícem na lovu. Není v ní chladno, stěny hřejí. Skála vypadá z dálky jako obrovský kotel, z něhož stoupá dým. „Není ti zima?“ napadá Láďu. Máša vrtí hlavou a bere ho za ruku, Láďa ji svírá v dlani. Sedí vedle ní a představuje si, jak skolí docela sám obrovského medvěda, jenom pro ni, aby jí udělal radost, budou pak žít spolu… Někdo do něj šťouchá. „Co je?“ otáčí se. „Co blázníš?“ „Učitelka tě volá,“ gestikuluje nenápadně soused přes uličku a ukazuje k tabuli. Skutečně, učitelka Láďu propichuje očima, které srší za skly brýlí. „Zase nedáváš pozor! Pojď zopakovat, co jsem říkala! A vstaň, když s tebou mluvím!“ Láďa rozpačitě vstane, jako by se právě probudil, nemá ani potuchy, co říkala, natož aby to mohl opakovat. Několik tváří se na něj šklebí, Lída z první lavice dokonce vyplazuje jazyk, ale tak, aby ji učitelka neviděla. Ve třídě je hluk. „Tak dost a ticho!“ křičí učitelka. „Pojď k tabuli!“ Láďa jde loudavě řadou, Máša má sklopenou hlavu, ani se nepodívá. Najednou na něho padá smutek. Postává u tabule a přešlapuje, mlčí. „Co jsem vykládala?“ Ticho. „Kdo byl Jan Žižka?“ Zase ticho. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172620
„Jak ve středověku obléhali města?“ …někde pod zříceninou se v houštinách ukryli bojovníci a teprve za setmění šplhají po strmém srázu vzhůru. Ale na hradě už o nich vědí. Láďa je spatřil z pozorovatelny na štíhlé věži, jež trčí majestátně nad údolím. Připraví křižákům pěkné uvítání! Na hradbách se zatím škvíří vařící smůla v sudech a ohromné žulové balvany začnou padat hned za nimi. Ale než začne rozhodující bitva, musí odvést Mášu do bezpečí. Vchází do její komnaty. Máša s dvorními dámami vyšívá na dřevěném rámu barevným hedvábím lovecké výjevy. Jakmile Láďa vstoupí, zbledne jako křída. „Stalo se něco, pane?“ „Nic, má drahá komteso,“ odpoví Láďa klidně, „jenom vás musím odvést do bezpečí.“ Dvorní dámy ho obklopí. „Nemusíte se ničeho bát,“ opakuje Láďa, „pojďte klidně se mnou.“ Scházejí po točitých schodech z věže do hlubokého sklepení. Jen Láďa ví, kde jsou tajná dvířka do podzemní chodby. Vtom Máša vykřikne: „Někdo chybí!“ V nastalém zmatku se všechny rychle počítají. Skutečně, je jich jen pět. Šestá dáma chybí! Paní Ilona! „Zradila nás! Naštěstí nemá o tajné chodbě ani tušení. Neví, že se snadno dostaneme až do kláštera za městem. Ale honem, musíme si pospíšit!“ Dvířka se otvírají na stisknutí knoflíku a před nimi se prostírá tmavá, vlhká, avšak rozlehlá chodba, která vede podzemím hradu. Láďa kráčí v čele, s pochodní v ruce. Až je dovede do bezpečí a předá do spolehlivé ochrany pátera Bernarda, vrátí se okamžitě zpět, aby s ostatními bojoval a bránil hrad proti nepřátelům. Musí se ubránit! Ubrání se…! „Takže jsi teď nedával pozor, a ani ses neučil!“ doráží hlas zvenčí. „Řekla jsem přece, aby přišli rodiče!“ „Prosím,“ v první lavici se hlásí Ilona, div nevypadne. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172620