Starší muž z kruhu sedících vstal a přivítal se s Džalálem, jeho syny a potom se blížil k nám. Mě si nevšímal, oči měl upřené na Ahmana, na jeho ucho. Přistoupil k němu a zamumlal: „Salam alejkum, Alláh je milostivý…,“ a zvědavě se dotkl Ahmanovy skvrnky, malého znaménka pod pravým uchem. „Co to dělá?“ sykla jsem vylekaně. „To nic, neboj se!“ odvětil klidně Ahman a muži cosi odpověděl, znělo to sice arabsky, ale slovům jsem nerozuměla. Bylo to nářečí zdejších beduínů, ale to mi Ahman prozradil až večer. Arab mě spálil pohledem, jako by se chtěl zeptat: A co ta tu dělá? Jenže se nezeptal. Ovšem jeho ostré černé pichlavé oči jsem cítila ještě dlouho na své kůži. Dala bych dokonce ruku do ohně za to, že mi na kůži pod abbáijou vypálil znaménko, které jsem objevila až druhý den po tom dobrodružství. Ale možná, že už tam bylo od narození, kdoví! Stařec se posadil k ostatním. Mě vzal za ruku Džalál, což mě samo o sobě mělo šokovat, a odvedl mě dál, asi dvacet metrů od kruhu dervišů na vyvýšené místo, chráněné malou zídkou. On i jeho synové – malý Sálim a prostřední Tálib – se posadili ke mně, každý z jedné strany. Másud se přidal k Ahmanovi. Oba se vydali za monotónních vířivých zvuků bubnů k dervišům. Masúd si k nim přisedl, Ahman všechny sedící v kruhu na prašné zemi zezadu obešel a dotkl se jejich hlav. Bubeníci se znovu pustili do magického rytmického bubnování, které rozechvívalo i zem pod nohama. Derviši se začali pomalu v rytmu bubnů kývat dopředu a dozadu a spustili podivnou bzučivou melodii, monotónní, pomalou a pronikavou. Drala se do uší, do mozku a přehlušila i zvuk bubnů. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale měla jsem pocit, že se začínám poddávat stejnému rytmu. Všimla jsem si jen udiveného pohledu Džalála a ucítila stisk ruky malého Sálima, který se asi začal bát. Jeho strach mě vzpamatoval. Vypadla jsem z rytmu dervišů a hned se mi ulevilo. Džalál mě už ale nespustil z očí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172619
Divadlo před námi pokračovalo. Mezitím se rychle setmělo. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak rychle a nečekaně se v Iráku ztratí slunce za obzor. U nás trvá západ aspoň hodinu, tady jen minutky. Sluníčko svítí, žhne a pálí, a najednou je tma. Naprostá černá tma. Při každém západu slunce mám pocit, že přišel konec světa. Derviši vstávali, ne najednou, ale postupně, podle jakéhosi vnitřního rozpoložení. Bez pomoci rukou se při zpěvu a rytmickém kývání vztyčili jako roboti, jako by je cosi zvedlo, jako by pluli na létajícím koberečku. Zvedli se a dál se kývali, klátili a tančili. Teď už se kolébali nejen dopředu a dozadu, ale otáčeli se kolem své osy, mávali rukama, které jim visely volně podél těl a plandaly jako ruce hadrových loutek a jen při otočce se rozpažily jako křídla motýlů. Umírajících motýlů. Jejich pohyby byly vláčné, pomalé a plynulé. Ahman stál, netančil sice, ale jeho oči byly, i na tu dálku jsem to poznala, zataženy jakousi blanou nevědomí, snu. Když vstal poslední z dervišů, začal Ahman svým nádherným silným hlasem přeříkávat šahádu a vyvolávat formule oslavující Alláha. Na derviše měla jeho slova magický účinek. Začali svůj tanec zrychlovat. Začali si svlékat své galábije a zůstali oblečení jen v pruhu bílé látky nařasené okolo boků. Obstoupili zpívajícího Ahmana a odpovídali na jeho zvolání. Opakovali každou formuli, každý verš. Točili se okolo něho v šíleném rytmu a vždy, když ho míjeli, se pravou rukou dotýkali jeho znamínka pod uchem. „Co se to k čertu děje?“ sykla jsem. „Uctívají tvého manžela!“ odvětil tiše Džalál. „Moc nemluv, nebo je vyrušíš z vytržení a mohlo by se jim něco stát!“ dodal ještě tichounce. Bubeníci zrychlovali tempo a Ahman stále rychleji vyvolával Alláhovo jméno. Tajemno nás obstoupilo ze všech stran. Napětí viselo ve vzduchu, prýštilo z kamení i hlíny pod nohama i z nás 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172619
samotných. Zevnitř našich srdcí. Sálim se kýval v rytmu s derviši, Tálib si pořád dokola opakoval šahádu a já, i já cítila tajemnost chvíle, vnímala mystiku a sílu okamžiku. Cítila jsem se najednou blíž nebi… Zdálo se, že se derviši přestali dotýkat země, že tančí ve vzduchu, že se točí, vyskakují a vznášejí, aniž by se kdy vůbec od země odrazili. Ahman vystoupil z kruhu do tmy a po chvíli se znovu objevil. V rukou se mu blýskaly nože, nádherně zdobené lesklé nože ze stříbrného kovu, štíhlé a dlouhé jako nože na dopisy či téměř podobné jehlicím na pletení. Pomalými, vláčnými pohyby je podával dervišům, kteří k němu přitančili. Sledovala jsem prvního, nejstaršího z nich, toho, který nás přišel přivítat. Vzal dýku, políbil ji a pomalým pohybem si ji za neustálého pomalého kývavého tance vbodl do břicha. Jak se točil, viděla jsem jasně, jak se kůže na jeho břiše pod hrotem nože prohýbá, jak ustupuje a na druhé straně na zádech se zase napíná, až se objevil hrot nože. Fantastický rej dervišů pokračoval. Ahman vytáhl z truhlice dlouhé šavle. Pohyboval se pomalu a vláčně, oči jen štěrbiny, nic nevážící vznášející se tělo, jako by byl jen snem… Vytáhl jednu šavli z vyšívané pochvy a zamával s ní nad hlavou. Ucítila jsem prudký závan vzduchu, šavle zasvítila v odlesku žhavého ohně a výhružně blýskla ostřím. Stejný rituál jako s noži teď pokračoval i se šavlemi, avšak ne všichni se jej zúčastnili. Pochopila jsem, že si mnozí derviši uvědomují své možnosti, hranici mezi životem a smrtí.
♦ Bubny vířily. Muži tančili, točili se, kroutili a natřásali. Šavle v bocích se chvěly, nože vibrovaly a blýskaly se v záři odlesků ohně. Z několika ran teprve teď vytryskly malé kapky krve, které z hrotů nožů skanuly na zem, zkropily prach a písek pouště. Jako bych je slyšela cinkat o sypký povrch pouště, ale to snad nebylo možné. Nebo ano? 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172619