Carolyne Swann
jící na jeho římse. Třásly se jí prsty, proto chvíli trvalo, než knot vzplál jasným plamenem. „Kdysi, už je to dávno, ještě jsme byli malí,“ začala vysvětlovat, stále ještě otočená zády, „jsme se s Germainem vydali na projížďku. Považovali jsme za velké dobrodružství, když jsme mohli ujet štolbovi a zmizet v lese. Také nás tehdy zastihla bouřka. Naši poníci utekli a vrátili se na Marécage. Sloužící se nás okamžitě vydali hledat a našli nás až večer, kdy už nepršelo, ale my jsme byli tak vystrašení, že jsme se neodvážili opustit skalní převis, pod nějž jsme se schovali.“ Léon naslouchal jejímu vyprávění a teprve teď si uvědomil, že je to poprvé, co zmínila Germainovo jméno. Nezeptala se, proč nepřijel do Zeleného dvorce s ním, jako by jeho přítomnost vůbec nepostrádala. Avšak daleko víc ho udivilo, když se Christine nečekaně otočila, upřela na něho oči a řekla: „Nevím, jestli ze mě bude dobrá paní na Marécage.“ „Protože se bojíte bouřky?“ Pokusil se zasmát, ale když si představil, že již za několik měsíců se tato dívka provdá za jeho nejlepšího přítele, namísto smíchu se mu z hrdla vydral jen chraplavý zvuk. „Ne,“ zavrtěla smutně hlavou. „Protože mě čeká řada povinností, které možná nedokážu zvládnout.“ Stáli tak blízko sebe, že Léon viděl, jak se jí prudce zdvihají ňadra pod tenkou látkou šatů a tmavé oči zamlžují slzami. Víc než cokoli jiného si přál znovu ji uchopit do náruče a přitisknout ústa na chvějící se rty. Byl by dal zbytek života za jediný její polibek. Namísto toho řekl: „Germaine vás…,“ chtěl říci „miluje“, ale včas se zarazil, „má rád,“ dodal, neodvažuje se pohlédnout 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172616
Azurové štěstí
dívce do čí. „Nikdy nedovolí, abyste byla nešťastná. Je to rozumný člověk.“ „Ano, vím,“ odpověděla po chvilce zaváhání. „Ale rozum a city nejdou vždy ruku v ruce. Kdyby to bylo tak jednoduché,“ dodala a z prsou se jí vydral smutný povzdech. Léonovi znovu, již poněkolikáté, došla slova. Věděl, že Christine má pravdu, a nechtěl jí lhát. Oba, Germaine i komtesa de Sapin, byli mladí, dobří, čestní, jen život, který měli před sebou, jim do cesty postavil obrovskou horu zvanou manželství, kterou budou muset společně zdolat. Když jen pomyslel, jak těžká a strmá cesta je čeká, pocítil soucit, a aniž tomu dokázal zabránit, zvedl ruku a jeho prsty něžně pohladily dívčinu tvář a dál putovaly k jejím skráním. Christine na něho hleděla smutnýma očima, na jejichž řasách se houpaly slzy podobné démantům. Stála tak blízko, že cítil její dech i lehoučkou vůni, kterou vydávaly její vlasy a pokožka. Sklonil hlavu, aby ji políbil na pootevřené rty, když vtom zaslechl z chodby hlasy. Uskočila ve stejném okamžiku, kdy se dveře otevřely a na prahu se objevil Maurice de Sapin v doprovodu bratra. Než stačili přeběhnout dvůr, oba promokli. Z ebenově černých vlasů jim crčela voda, ale na rtech pohrával úsměv. „Zdá se, že jsme Bijou zachránili,“ vysvětlil příčinu radosti Maurice, poté co se Paul přivítal s hostem. „Pomohl jí odvar z otrub, co jsme ji přinutili vypít nad ránem,“ tvrdil mladší ze Sapinů. „Kdepak!“ oponoval starší. „Má tuhý kořínek. Uvidíš, že i napřesrok se dočkáme dalšího hříběte.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172616
Carolyne Swann
Oba bratři byli natolik šťastní nad uzdravením kobylky, že ani jeden z nich nevěnoval pozornost sestře. A tak jen Léon si povšiml, jak si tajně setřela slzy a po chvíli tiše opustila místnost. Germaine otevřel dvířka, vstrčil Elodii dovnitř a rozhlédl se. Podobné chatrče se vyskytovaly i v okolí Marécage. V létě se do nich sváželo seno z okolních luk, v zimě sloužily jako zásobárna krmiva lesní zvěře. I tato byla z větší části zaplněná senem. „Tady budeme v bezpečí, dokud se bouře nepřežene,“ otočil se k Elodii, ale úsměv, který nasadil, aby jí dodal odvahy, mu ztuhl na rtech. Byla promáčená od hlavy k patě, z vlasů jí crčela voda, a co horšího – zuby jí nezadržitelně drkotaly zimou. Okamžitě se mu vybavila vzpomínka na štvanici v Poitou, které se také kdysi zúčastnil. Mezi hosty, jež si vévoda d’Anjou pozval na své sídlo, byla i krásná mladá hraběnka, která vzbuzovala obdiv u všech přítomných pánů – Germaina nevyjímaje. Hluboko v lesích celou společnost zastihla průtrž mračen. Většina z lovců hon vzdala, ale kráska spolu s několika odvážlivci pronásledovala postřeleného jelena dál, dokud jej neulovila. Teprve pozdě odpoledne se vrátila na vévodův lovecký zámeček zmáčená, prochladlá, ale šťastně třímající trofej. Bohužel to byl její poslední triumf v životě, protože ještě téže noci ji sklátila horečka a za několik dnů zemřela. „Okamžitě se svlékněte.“ „Cože?“ vydechla Elodie nechápavě. „Máte mokré šaty. Musíte si je svléknout, abyste nenastydla.“ „Ale já…“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172616