sympatičtější. Žárlila jsem totiž, ať se mi to líbilo nebo ne, a měla jsem za to na sebe pořádný vztek. „I já jsem moc šťastná že vás poznávám, je pro mne čest poznat matku pana markýze,“ usmála jsem se na ni. Stále mě ještě držela za ruku, která příjemně hřála. V sále byla, jak jsem předpokládala, zima jako v morně, takže jsem s radostí čerpala teplo z dlaně té milé staré paní. „Ale kdo to je?“ zeptala jsem se rozpačitě. To jsem zvědavá, co se dozvím! „Ona? Vy ji neznáte? Ach, zapomněla jsem, vy nejste zdejší… Tu zná každý, je to Ninon de Lenclos. Oficiálně je to dáma, neoficiálně kurtizána. Nerada ji vidím po Filipově boku. Stačí, že se můj syn radostně účastní všech jejích prostopášných večírků, které jsou tak moderní a tak nevkusné. Je to obyčejná vypočítavá děvka.“ Přímost té staré paní mě rozesmála. Bonton je jí ukradený. Konečně někdo, kdo se nechová jako by měl v zadku pravítko. Jméno Ninon de Lenclos jsem znala, bylo to jedno z nejčastěji omílaných jmen ve všech románech. Vida, stačí být kurtizána a člověk vstoupí do historie! „A oni spolu…“ Spolkla jsem svou neuváženou otázku a cítila, jak rudnu. „Jestli spolu sdílejí lože? Ano. Nejraději bych toho darebáka za to vydědila. Ale na to je už bohužel pozdě. Naštěstí se nemusím bát, že by si ji přivedl do domu natrvalo, to si nedovolí, žádné nevhodné city v tom nejspíš nejsou. Možná mi to dělá naschvál, protože ví, jak jí opovrhuji. Nedáte si černý čaj? Je to novinka, nápoj z dalekých zemí a skutečně výborný, lepší než ty naše květinové odvary. Třesete se, ať nám znovu neonemocníte, když už jste té zubaté jednou utekla. Mimochodem zajímalo by mě, jak se vám to podařilo. Velmi obdivuhodné…,“ řekla jako by se nechumelilo a táhla mě k prázdnému stolu, kde nám lokaj pohotově nalil čaj do stříbrných šálků. „Filip mě nemá rád, protože nechodím ke dvoru a protože jsem přesný opak jeho otce,“ odpovídala stará dáma na mou nevyřčenou otázku, jako by četla mé myšlenky, „…z jehož smrti se nikdy zcela nevzpamatoval. Ale vás 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172611
nesmírně poctil tím, že s vámi zahájil slavnost; uvědomujete si to? Znáte se, ehm, dobře?“ Její otázka byla rovněž velice průhledná. Musela jsem ji zklamat. „Vůbec. Byla jsem tady jako kůl v plotě, během mé nemoci mě pan maršál navštívil jen párkrát, spíš formálně…“ Lítost v hlase, ač potlačovanou, jsem však před bystrou myslí Filipovy matky nedokázala skrýt. Dnešní závan souznění nemohl vykoupit dlouhé týdny osamělosti. „Ale i tak jsem mu moc vděčná za jeho pohostinnost. Jeho dům i služebnictvo mi bezpochyby zachránili život. Ani jsem mu ještě neměla možnost pořádně poděkovat.“ Dívala jsem se zklamaně směrem ke dveřím na terasu, kde před chvílí zmizel Filip s Ninon. „Nic si z toho nedělejte,“ usmála se stará dáma, „Filip je trochu zvláštní. Nikdy se mi ho nepodařilo pořádně poznat, ač je to můj vlastní syn, jehož jsem porodila a vychovala. Do svých pěti let vůbec nepromluvil, už jsme se báli, že je němý. Ale on jen zkrátka neměl co by řekl, a tato příhoda ho vlastně vystihuje dodnes. Neberte si jeho chování osobně, je prostě takový…“ Hudba hrála, dámy i páni tančili a prolévali hrdlem litry vína, dokonce se jim tak podařilo zvýšit teplotu v sále o několik stupňů. Přestože slavnost probíhala údajně na počest Filipovy matky, vůbec nikdo si jí nevšímal, stejně jako mě. Dámy na mě hleděly podezíravě zpod vějířů a někteří pánové s neskrývaným obdivem, ale žádný z nich se mě neodvážil oslovit. Nebýt staré paní, asi bych se na slavnosti dost nudila, přestože bylo rozhodně nač se dívat. Pravda však byla taková, že mě hlavně mrzelo, že Filip zmizel s Ninon a mě nechal napospas matce. Není na tom nic divného, třeba to ani není žárlivost, říkala jsem si. Vždyť Filip je jediný, koho tu znám, pokud nepočítám služebnictvo. To je přece normální, že mi vadí, když si mě nevšímá! Ještě že aspoň jeho matka byla tak sympatická. Hm, Filip sdílí s Ninon lože, to zní hrozně! „Odkud že jste? Praha? Nezlobte se, ale ta vaše ztráta paměti, o které mi Filip vyprávěl, je prazvláštní…,“ vyzví99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172611
dala stará paní a vytrhla mě tak z mých myšlenek. „Vypadáte vůbec zvláštně, jste tak štíhlá, vyšší než všechny dámy v sále a máte takové podivně ostré rysy, nemluvě o vašem pozoruhodném nalíčení… Znala jsem několik vašich krajanů a vypadali, nezlobte se na mě, úplně jinak.“ A sakra, co teď? „Filip tu není, že? Půjdu ho najít…,“ vyhnula jsem se nepříliš nápaditě odpovědi a při pohledu na madame de Grazac jsem hned pochopila, že ji tak lehce neošálím. Získám tedy alespoň čas, pomyslela jsem si, omluvila se a snažila se prodrat davem blíž ke vchodu na terasu, kde zmizel Filip. Ještě že Filip nemá tak bystrý pozorovací talent jako jeho matka, nebo se ho přinejmenším nenamáhá využívat. Anebo je to jen zdání? Pořád tam byli. Schovala jsem se za závěs v malém výklenku u okna, který nebyl ze sálu vidět. Filip stál venku na terase v rohu, opíral se zády o zasněženou kamennou balustrádu prostorné terasy a popíjel víno s očima upřenýma do prázdna, jakoby duchem nepřítomný. Ve světle dvou svícnů, osvětlujících terasu, vypadal zase jako socha, jako tehdy, když jsem ho spatřila poprvé. Ne, to nebylo jen tím světlem. Bylo to hlavně výrazem jeho tváře. Vypadal jako kus ledu, úplně stejně jako tenkrát. Po terase přecházela tam a zpět Ninon a vztekala se, až jí hořely tváře. Přitiskla jsem ucho ke štěrbině v okně, abych slyšela o čem ti dva mluví. Styděla jsem se, že se chovám jako zvědavé nevychované dítě, ale nemohla jsem si pomoci. „Jak jsi mi to mohl udělat? Všichni čekali, s kým zahájíš slavnost! Všichni věděli, že jsem to měla být já; jak se mám teď cítit? Jako hloupá husa! Jsem teď všem našim přátelům pro smích!“ Vztekle dupla nohou a přiblížila se k Filipovi tak, že mu z bezprostřední blízkosti křičela do tváře. On však nepohnul jediným svalem v obličeji. Aniž by mrkl, bez náznaku zájmu či pohybu líně pohlédl do očí své přítelkyně a suše řekl: „Nevšiml jsem si, že bychom měli nějaké přátele, na jejichž názoru by mi záleželo.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172611