Na nebi vycházela Večernice. Šel jsem se najíst, abych byl připraven na další těžkou noční směnu. *** Ruský nápor nesl všechny rysy zoufalství. Vypadalo to, jako by jejich hlavní stan velitelům pohrozil: „Buď budou naše vojska do rána na druhém břehu, nebo vy skončíte jako vojíni v trestných praporech.“ Na útoky, vedené bez ohledu na lidské ztráty, jsme si už na východní frontě zvykli. Tady se však jednalo o hotovou hromadnou sebevraždu – Ivani se na nás hrnuli ještě v průběhu vlastní dělostřelecké přípravy, a protože jejich dělostřelci nestříleli ani zdaleka tak přesně jako naši (Rusové však tento nedostatek vyrovnávali několikanásobně vyšším počtem hlavní), dalo se jen těžko určit, které čluny a vory potopili naši udatní kanonýři a které jejich vlastní děla. Šest minometů našeho praporu mělo hlavně rozpálené tak, že se na nich začal škvařit lak; vojáci museli přerušit střelbu a ochlazovat je vodou z řeky, pokud nechtěli, aby některá ze střel explodovala už v hlavni. Obávali jsme se, že Rusům tato přestávka v palbě umožní vylodění na východním břehu, potom se však do naší obrany znovu úspěšně zapojili sami a velmi výrazně nám pomohli. Nad Dněpr se přikolébalo deset nebo dvanáct lehkých nočních bombardérů – plátěných dvouplošníků, v německé armádě známých jako „šicí stroje“ – a jejich piloti, poučení neúspěchem včerejšího bombardování, shodili pumy raději o něco dřív, takže způsobily krvavou spoušť přímo mezi přepravujícími se vojsky. Soustředili jsme se na vojáky na hladině, přesto však jeden z kulometníků zkusil své štěstí a podařilo se mu vedoucí „šicí stroj“ sestřelit. Letadlo bylo příliš nízko na to, aby se pilot pokusil seskočit padákem, zdálo se však, že záchrana je tou poslední věcí, která by ho ještě zajímala. Namířil nos neohrabaného stroje přímo do našich zákopů, v nichž explodoval jako živá puma. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172607
Stáli jsme s Léonem dva tři kroky od sebe a oba jsme v té chvíli odvážnému letci zasalutovali. „Velmi statečný muž!“ konstatoval obersturmführer s obdivem, než se opět sklonil ke svému samopalu. Přikývl jsem, jenže oba jsme se mýlili. Když trosky letounu na druhý den vychladly a vojáci vrak prohlédli, zjistili jsme, že „šicí stroj“ pilotovala ruská žena, a protože celou formaci nad Dněpr přivedla, zřejmě se jednalo o ryze ženskou letku. Armádu, v níž tak udatně bojuje celý národ – muži i ženy, starci i děti – není možné porazit. Sám jsem to věděl už dávno, valonští SS si však nic podobného nechtěli (nebo možná nesměli) vůbec připustit. „Co jsem vám včera říkal?“ zeptal se mě obersturmbannführer Lipert s triumfálním úsměvem. „Melou z posledního, jinak by do letadel neposadili nějaké komsomolky.“ Byl jsem unavený, nemínil jsem se s ním přít. Přikývl jsem sice, ale myslel jsem si o tom své. *** Za vydatné pomoci našich i ruských děl a plátěných dvouplošníků jsme odrazili další útok. Věděli jsme, že jich přijde ještě mnoho, ale každý další už bude o něco slabší; padlí vojáci a vystřílená munice se musely někde projevit. Vlastně to nebylo tak úplně nelogické – také my jsme měli padlé a raněné, a slábnoucím útokům čelila vždy o něco slabší obrana. Poslední četa na bojišti (vzhledem k trvalé ruské převaze nebylo těžké uhodnout, která to nakonec bude) přejde přes těla mrtvých a postoupí zase o něco dál na západ. A celý ten kolotoč začne nanovo. V přestávce mezi bojem se vojáci sesedají na dno zákopů, kouří a propírají nejnovější zážitky. „Pane nadporučík, poďte sem k nám! Můžu vám nabídnout cigárko?“ „Ty troubo, pan nadporučík přece nekouří! Je to 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172607
zdravej sportovec, chystá se na olympiádu – že jo, pane nadporučík?“ Přisedám si na přilbu a krčím rameny. „To bych moc rád, jenže za války se olympiády nekonají.“ „Že ne? Tudle přece jedna byla, docela nedávno“ „Měla být ve čtyřicátém roce. Ale nekonala se. Další by měla být v příštím roce, ovšem ani k té asi ještě nedojde. Možná až v osmačtyřicátém; do té doby snad už válka skončí.“ „A vy ste opravdu sportovec? Něco takovýho sem totiž včera zaslech.“ Krčím rameny. „Ani ne. V mladších letech trochu sportujeme všichni, ale pak už na to většinou nezbývá čas, válka-neválka.“ „Ale vy ste eště mladej, ne? Kolik vám může bejt? Osmadvacet? Třicet?“ „O pět míň, jenže…“ „No tak vidíte!“ „Ve čtyřicátém roce mi prostřelili rameno a u Stalingradu jsem to chytil do nohy. Neměl bych vůbec šanci.“ „Není důležitý se zúčastnit, ale vyhrát,“ přikývl moudře zrzavý scharführer a zapálil si další cigaretu od dohořívajícího nedopalku. „Ty chytrej, náhodou je to přesně naopak!“ „Je důležitý se nezúčastnit? To mi vypadá jako pěkná blbost.“ „Ale ne, ty přece víš, jak to myslím! Pane nadporučík, jak je to správně?“ Zasmál jsem se a řekl jim známou větu. Ve stepi na břehu Dněpru mi připadala nepředstavitelně komická – a ve spojení s touto válkou možná dokonce i velezrádná. Vojáci si ji chvíli přemílali v hlavách a pak se rozesmáli také. „Kdo tydle hesla vymýšlí, musí být pěknej cvok! Prý není důležitý zvítězit! A co je podle nich důležitý? Nechat si rozbít hubu?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172607