asistence obou detektivních seržantů Coopera a Haymana 4. prosince 1911 před domem v Tollington Park 63. Londýnský advokát T. W. Saint měl neuvěřitelné štěstí. Bylo mu pouze jednadvacet let, když se v jeho kanceláři v Islingtonu objevil nový klient. Byl oblastním vedoucím reprezentace pojišťovny London and Manchester Industrial Assurance Company, bydlel ve stejné ulici a jmenoval se Frederick Henry Seddon. Dostal předvolání, aby se dostavil do márnice, kde měl identifikovat svou bývalou nájemnici. Doktor Saint se Seddonem na prohlídku mrtvé nešel, pověřil doprovodem svého kolegu Gervaise Rentoula, který pak také sledoval průběh vyšetřování Seddona a jeho manželky. Když byl klient zatčen a později obžalován z vraždy, poradil se Walter Saint s Rentoulem, a protože tušili, o jak složitý případ jde, požádali věhlasného advokáta Marshalla Halla, aby převzal vedení obhajoby. Marshall Hall byl známý svými úspěchy. Některé obžalované zachránil před šibenicí. Měl nejen mnohaleté zkušenosti, ale také vynikající pomocníky, advokáty, kteří s ním vítězně prošli mnoha bitvami před porotou. Když se seznámil se spisy, prohlásil, že Seddonova obžaloba je nejtemnějším případem, jaký se mu kdy dostal do ruky. Jestliže byl totiž jeho klient vinen, pak nemá jedinou polehčující okolnost. Nevraždil ani z vášně, ani z nenávisti, ani v náhlém hnutí mysli či vyprovokován okolnostmi, ale jedině z chamtivosti, z touhy po zlatě. Mimořádně schopný, věhlasný a zkušený obhájce se v soudní síni setkal se stejně kvalifikovaným protivníkem. Byl to sám generální prokurátor sir Rufus Isaaks, pozdější lord Reading. Podle procesních předpisů musel generální prokurátor osobně žalovat v Old Bailey všechny případy vraždy jedem. Hráči vysokých kvalit na obou stranách, velmi inteligentní obžalovaný, který se za každých okolností dokázal ovládnout, zahájili zápas o pravdu a spravedlnost 4. března 1912 v budově Old Bailey. Zpočátku nebyl ničím pozoruhodný, později se však zapsal do historie kriminalistiky pro zajímavý vědecký spor. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172604
Státní žalobce, opírající se o znalecký posudek sira Williama Willcoxe, obhajoval názor, že Eliza Barrowová zemřela na akutní otravu arzenem, vrah jí podal smrtelnou dávku jedu během čtyřiadvaceti hodin před smrtí. Protože byla v té době prokazatelně na lůžku a neopustila svůj byt v domě Seddonových, mohli jí podat jed pouze Seddon nebo jeho manželka. Scházel sice motiv vraždy, Seddon, který platil za seriózního a váženého obchodníka se značným jměním, by se sotva dopustil zločinu pro pár set liber, ale snad ani ne pro čtyři tisíce. Na to byl příliš inteligentní a příliš zámožný. Zbývala sice ještě možnost sebevraždy podivínské staré panny, ale i pro tu scházel přesvědčivý motiv. Eliza Barrowová velice lpěla na Erniem, starala se o něj jako vlastní matka, sotva by se rozhodla vzít si život a nechat sirotka bez pomoci. Soudní znalec William Willcox vypočítal množství arzenu v těle mrtvé způsobem, jaký se dosud v soudním řízení neobjevil. Zjistil v játrech a ve střevech mrtvé známou metodou víc než půl gránu arzenu, což při přepočtu grán = 0,0648 gramu, v poměru k celkové váze zavražděné odpovídalo smrtelné dávce. Současně prohlásil, že smrtelná dávka arzenu činí asi dva grány. Došel k závěru, že Eliza Barrowová požila během posledních 24 hodin před smrtí aspoň pět gránů arzenu, z nichž v mrtvém těle zůstalo ještě 2,01 gránu. Expertiza měla však také svou slabou stránku. Dr. Willcox při analýze nevzal v úvahu ztrátu vody v mrtvém těle. Eliza Barrowová vážila 64 kilogramů, po exhumaci však jen 25,4. A tak mohla být Willcoxova kalkulace nepřesná. Obhájce Marshall Hall slabiny využil a před porotci i před publikem tísnícím se v soudní síni výsledek expertizy zpochybnil. Seddonův obhájce prostudoval před zahájením procesu zprávu Zvláštní královské vyšetřující komise ze začátku století. Zabývala se hromadnou otravou arzenem velkého počtu pijáků piva a zjistila, že se arzen usazuje ve vlasech u jejich kořene, tedy v jejich proximální části jen tehdy, jestliže zkoumaná osoba požila jed několik 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172604
týdnů před smrtí. V distální části vlasů, tedy v konečcích nejvzdálenějších kořenům, lze pak jed zjistit, jen když byl zavražděnému podáván celé měsíce nebo dokonce roky před smrtí. Protože je známo, že člověku naroste za rok průměrně asi dvanáct až patnáct centimetrů vlasů, lze snadno vypočítat, jak dlouho byl jed podáván. Obhájce Hall věděl, že soudní znalec Willcox zkoumal asi třicet centimetrů dlouhé vlasy zavražděné, vyrukoval tedy se záludnou otázkou. „Říkal jste, pane soudní znalče, že jste v proximální části vlasu našel osmisetinu miligramu arzenu. Jaké množství jste však zjistil v distální části vlasů?“ „Asi třítisícinu.“ „To tedy znamená asi čtvrtinu předchozího množství.“ „Ano, asi tolik.“ „To by ovšem, podle dosavadních vědeckých zkušeností, znamenalo, že Eliza Barrowová požila nebo opakovaně požívala arzen celé měsíce předtím, než se nastěhovala do domu Seddonových. V takovém případě bychom sotva mohli hovořit o akutní otravě. Šlo by spíš o chronickou dlouhotrvající otravu nepatrnými dávkami jedu. Jestli dovolíte, vážený doktore Willcoxi, rád bych slyšel vaši jasnou odpověď na tuto otázku: jde tedy, po nálezu arzenu ve vlasech mrtvé, o akutní otravu nebo o chronické požívání arzenu?“ „Jestliže nalezneme arzen ve vlasech mrtvé, je nejvýš pravděpodobné, že byl jed požíván v malých dávkách poměrně dlouhou dobu.“ „Jsem přesvědčen, vážený pane doktore, že uslyším korektní odpověď také na další otázku. Kdybychom nechali stranou ostatní symptomy nebo průvodní jevy a našli arzen jen ve vlasech, byl by to důkaz o dlouhodobém podávání jedu?“ „O požívání jedu během delšího období.“ „Dala by se upřesnit délka? Dva měsíce? Tři?“ „To lze předpokládat.“ „Podle vašich zkušeností, o nichž jste nás informoval, a podle zpráv expertů v jiných případech by se však ar100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172604