velmocí, které rozsekaly Polsko na kousky a rozdělily si je mezi sebou. A ještě méně u Slováků, kteří už byli na pokraji kompletní maďarizace a konce své národní existence, když se habsburská říše sesypávala. S těmito nostalgickými Středoevropany na mysli nepochybně psal své eseje o střední Evropě nejposlednější z císařských Habsburků. Bavorský europolitik povoláním, historik vzděláním, rakousko-uherský císař rodem, Dr. Otto von Habsburg přichází k Středoevropanům v 90. letech 20. století s myšlenkou, že to oni svým zbrklým a malicherným revolučním nacionalistickým hašteřením zničili nejbezpečnější a nejstabilnější zemi, „strategickou nutnost nejen pro to množství malých národů, které v něm hledaly ochranu, nýbrž pro celou Evropu“. Mnoho lidí tomu skutečně věří. Zapomínají, že samotná existence habsburské říše vznítila dvě ze tří nejničivějších celoevropských válek. Jedna trvala třicet let, vymlátila třetinu evropského obyvatelstva a rozdělila Evropu na dva nepřátelské tábory na několik staletí. Druhá trvala čtyři roky, vymlátila čtvrtinu dospělého mužského obyvatelstva Evropy a vytvořila podmínky pro nástup komunismu, fašismu a nacismu. Ve svých esejích oslavujících moudrost a laskavost habsburské dynastie si Dr. Otto von Habsburg na podporu své teorie nutnosti „dunajské říše“ bere z 11. století maďarského krále Štěpána. To on, dávno před Habsburky – jak Otto von Habsburg píše – „moudře zvolil nadnárodní stát v dunajské oblasti a ve svém testamentu prohlásil, že stát, který má jen jeden národ a jeden jazyk, je chudý a ubohý.“ Historici střední Evropy si vzpomenou, že Maďarsko se vyzvedlo z chudoby a barbarství tím, že okupovalo tehdy slovansky mluvící území dnešního Slovenska a Chorvatska – která obě v té době byla součástí morav98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172600
ského, později českého státu. Pak je ovládalo neúprosně tisíc let, přičemž jim upíralo základní národní práva. Chorvatům, u nichž to nebylo tak zlé, to asi vadilo míň, než kdyby jim vládlo pravoslavné Srbsko nebo islámské Turecko. Ale aby člověk chápal radost slovanského národa z maďarské nadvlády, musí si přečíst dějiny Slovenska. „Slovák není člověk (Toth nem ember)“, znělo populární maďarské rčení, které přežilo do druhé poloviny 20. století. Král Štěpán, vysvětluje Otto von Habsburg, měl záměr „chránit slovanské národy podřízené jeho koruně“. Chránit před čím přesně? Ale tento kousek historické dezinformace klamu bledne ve srovnání s Ottovou glorifikací dynastie Habsburků v osobě španělského habsburského císaře Karla V. Ten prý „dal naději Iberii, zcela zničené islámem“. A „poz ději mu pomáhali významní Židé vytvářet a spravovat jeho velkou říši, nad níž slunce nikdy nezapadalo“. Fascinující přepis iberijských dějin, jejichž většina jiných verzí by nabízela obraz odlišný: Kulturní, tvůrčí a na tehdejší dobu nábožensky mimořádně tolerantní Iberie, která až na drobné místní války, ale v celkovém duchu convivencia vydržela pod křesťanskými i islámskými vládci, se přeměnila v brutálně totalitní stát jednotící katolickou reconquistu dokončenou v roce 1492. Jedním z jejích nejslavnějších úspěchů bylo vyhnání nebo nucené pokřtění všech španělských muslimů a židů do roku 1498. Než Karel V. nastoupil na španělský trůn v roce 1516, nezůstal ve Španělsku jediný žid, který by mu mohl pomáhat s čímkoli, tím méně se spravováním říše. A jeho podpora pro svatou inkvizici, její privilegia a perzekuci ještě i potomků těch někdejších židů a muslimů, kteří se pokřesťanštili, byla příliš nad šená i na samotného papeže, který mu poslal několik protestů. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172600
Jiní historici by připomněli, jak Karel V. prošustroval zlato a stříbro nakradené v Latinské Americe, přivedl k bankrotu středoevropské banky, zruinoval nejbohatší evropský přístav Antverpy, okradl desetitisíce protestantů o pozemky, nemovitosti, podniky a peníze a vyhnal je do exilu.
*** A když už jsme u přepisování dějin, co takhle toto, co se dá snadno sestavit z dobře zaznamenaných středoevropských událostí: Habsburkové nejen střední Evropu nespasili, nýbrž byli hlavní příčinou její mizérie. Protlačili a vklínili si cestu do střední Evropy ze Švýcarska v 13. století. Násilím, lstí, vypočítavými sňatky a porušováním dohod si ji území za územím přivlastnili a podmanili, s použitím všech dostupných nástrojů totalitní moci, včetně náboženské perzekuce, vnucováním cizího jazyka a konfiskací majetku. A nastolováním „jednoty“ a „centrality“ ve formě katolizace a germanizace, kam šlápli. Co se postkomunističtí psychologové pokoušejí definovat jako „totalitní nemoc“ ve vzorcích chování střední Evropy, pochází odtamtud. Chcete-li nalézt primární příčiny kterékoli z těch skutečných nebo domnělých poruch středoevropského charakteru a psychiky, hledejte nějakého Habsburka. V době, kdy se habsburští hejsci začínali tlačit do střední Evropy, tamní území byla rozdělená takto: Mocná česká dynastie Přemyslovců ovládala území od Lipska, Vratislavi a Krakova na severu po Terst a Dalmácii na jihu. Většina obyvatelstva mluvila všelijakými slovanskými dialekty, které byly na cestě splynout ve středověkou češtinu. Česká moc a rozpínavost děsily obyvatelstvo sousedních německých hrabství a knížectví do němoty. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172600