Carolyne Swann
Gérard se vrátil zpátky na Marécage a během několika dnů, které ho dělily od návratu do Arles, nebylo v Provenci šťastnějšího mladíka. Ani na okamžik si nepřipouštěl, že by rodiče s jeho volbou nesouhlasili. Nejen oni, ale kam až paměť sahala, muži z rodu Brissaků si vybírali manželky nikoli podle výše věna, společenského postavení či výhod, které případný sňatek přinášel, nýbrž se ženili z lásky. Gérard proto věděl, že otec i matka budou s jeho výběrem souhlasit. Navíc rodina Montaigneů požívala v kraji značnou vážnost. Zatímco rodiče začali s přípravami k svatbě a chystali se k přijetí snachy, syn bloumal po okolí, navštěvoval místa, která obzvláště miloval, a těšil se, že nejpozději koncem roku sem zavede i Sibyle jako svoji choť. Jednoho dne se rozjel do Marseille a zamířil do malé uličky poblíž náměstí, kde měl svůj dům jeden z nejlepších místních zlatníků. Po krátké úvaze u něho vybral zlatý prsten s temně třpytivým rubínem. Klenotník jej vložil do vyřezávané ebenové krabičky, která sama o sobě byla uměleckým skvostem, a předal zamilovanému mladíkovi. Konečně nastal den, kdy se vypravil zpět do Arles. Na dvoře prefektova domu seskočil ze sedla, hodil otěže pacholkovi a pln radostného očekávání vyběhl po schodech. Pan de Montaigne přišel mladíka uvítat do dvorany, s vážnou tváří ho odvedl do komnaty v přízemí a usadil Gérarda proti sobě ke stolu. Jenže mladík se nemohl dočkat, až znovu spatří Sibyle. „Ještě než přistoupíme k jednání, rád bych pozdravil vaši dceru, pane,“ řekl, jen co mu sluha nalil pohár vína a opustil místnost. „Obávám se, hrabě,“ odpověděl prefekt a vyhnul se mladíkovu pohledu, „že od našeho posledního setkání se mnohé změnilo. Je mi líto, že nemohu do98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172596
Azurová noc
stát slovu, které jsem vám dal při našem posledním rozhovoru.“ „Co se stalo?“ vykřikl Gérard, vyskočil a nitro se mu sevřelo úzkostí. „Chcete mi naznačit, že Sibyle…“ Najednou nemohl pokračovat. Zachvátilo ho neblahé tušení. Teď mu prefekt oznámí, že jeho dcera těžce onemocněla… nebo snad dokonce… Jako by pan de Montaigne tušil, jaké myšlenky se mladíkovi honí hlavou, pospíšil si s odpovědí. „Moje dcera žije,“ řekl rychle, když zpozoroval, jak Gérard zbledl, ale vzápětí dodal: „Ale pro vás, pro mě, pro svoji rodinu, pro celý tento svět je navždy ztracená.“ „Nerozumím…,“ vyrazil ze sebe Gérard, neschopen dalších slov. „Věřte, drahý hrabě, že ani já nechápu. Vaše nabídka přinesla mně i mojí choti tolik radosti. Čest, že naše rody budou navždy spřízněny sňatkem, byla pro nás natolik významná…“ Prefekt se odmlčel a sklonil hlavu, ani on nemohl pokračovat. „Musím Sibyle vidět, musím s ní mluvit,“ trval na svém Gérard už poněkud klidněji. I když jeho budoucí tchán jevil velké pohnutí, z jeho slov nebyl moudrý. Ale Sibyle žije, a to je ze všeho nejdůležitější. Ať už se v době jeho nepřítomnosti stalo cokoli, vše se dá vysvětlit, omluvit. Pan de Montaigne přikývl, zavolal sluhu a přikázal mu, aby Sibyle přivedl. Dostavila se téměř vzápětí. Jakmile vstoupila do dveří, Gérard se k ní vrhl a bez ohledu na přítomnost jejího otce ji uchopil za paže. Snad nikdy se mu nezdála krásnější než právě teď. Tmavé vlasy jí volně splývaly po ramenou a jejich zkadeřené konce se vlnily po látce bílých šatů, obepínajících její křehkou postavu. Jemný obličej se zdál ještě bledší než obvykle, avšak tmavé oči, které jindy cudně klopila k zemi, na něho dnes hle99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172596
Carolyne Swann
děly upřeně a vyzařovala z nich síla a odhodlání, jaké u ní dosud nespatřil. Vymanila se mu a ustoupila o krok zpět. Gérard se přesto nenechal odradit. „Sibyle, přijel jsem dojednat podmínky našeho sňatku. A také jsem vám přivezl na důkaz mé lásky dárek. Věřím, že vám způsobí radost,“ řekl a vytáhl zpod kabátce plochou etui, která skrývala prsten. „Děkuji, pane hrabě, ale nemohu od vás žádný dar přijmout,“ odpověděla dívka, aniž by uhnula očima. Z jejího jindy tichého hlasu čišel chlad a odměřenost. „Proč?“ „Nemohu přijímat dary od cizích mužů.“ „Nejsem pro vás cizí. Brzy se stanu vaším manželem,“ promlouval k ní Gérard jako k nemocnému dítěti. Znovu k ní natáhl ruku, na dlani mu stále ležela vyřezávaná ebenová krabička. „Souhlasila jste.“ „Ne, pane,“ trvala na svém Sibyle. „Pouze jsem vám řekla, že o všech našich krocích rozhoduje Bůh. A On rozhodl jinak. Tehdy na turnaji ušetřil můj život jen proto, abych se mohla stát nevěstou jiného.“ „Koho? Kdo je to?“ Gérard nechal klesnout ruku a nechápavě se obrátil k prefektovi. Ten jen bezmocně a s lítostí v očích pokrčil rameny. Užaslý mladík se posléze dozvěděl, že Sibyle se svěřila matce představené z kláštera svatého Trofima. Pochopil, že chytrá abatyše, toužící více než po spáse duše prefektovy dcery po jejím věnu, využila dívčina okouzlení nad klidným klášterním životem, oproštěným od všech světských starostí. Nebylo obtížné jí namluvit, že Bůh ji uchránil před smrtí, protože s ní má jiné záměry. To On ji prostřednictvím neznámého muže zachránil před smrtí, aby mohla svůj další život zasvětit službě Jemu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172596