schovávají za autobus, aby si mohli zapálit cigaretu a Královna je při tom nechytila. Jenže ta stojí na straně s Šárlím a o něčem se dohadují. Asi mu dává pokyny. A Šárlí jde rovnou k Janě. „Mohla bys mi pomoct všechny ostatní zahnat na oběd? Ať si sedají hned vedle sebe, ať se to nezdržuje a můžeme rychle vypadnout, máme před sebou ještě kus cesty!“ Jasně že mu pomůže! A jak ráda… Sedne si s Jindrou tak, aby na Šárlího dobře viděla. Nenápadně ho pozoruje, ale tak, aby si toho nevšiml. Propadla by se hanbou, kdyby si někdo myslel, že za ním dolejzá! Oběd je jen docela jednoduchý, jako předkrm nějaké dva druhy paštiky, která se maže na čerstvou bagetu, pak na výběr biftek s pomfrity nebo tenké palačinky se sýrem a šunkou a nakonec tři kousky sýra a ovoce. Všichni se v jídle jen tak nimrají, protože nikdo nemá hlad, dokonce ani kluci ne! Když je člověk unavený a rozlámaný z cestování, není divu, že nemá moc náladu cpát se dobrotami. Je spíš žízeň. „Až dojíte, můžete jít do autobusu a nikde se necourejte, hned vyjedeme,“ nařizuje Královna a přemýšlí, jestli ještě něco nezapomněla říct. „Jste všichni v pořádku? Nikomu není špatně?“ Nikdo se neozývá. Ale je to dlouhé, opravdu dlouhé. Už aby byli na místě!
6 Údolí řeky Rhôny pohladily poslední paprsky klesajícího slunce, odrazily se od tiché hladiny a dopadly do voňavých zrajících hroznů na táhlých vinicích po obou
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172593
úbočích. Bělostné domky uprostřed vinic, které dodávaly atmosféře ještě větší romantiku, zářily, jako by byly osvětlené divadelním reflektorem. Městečko Avignon se teprve chystalo na svůj večerní život. Zaplňovaly se vinárničky a taverny na náměstí před papežským palácem, u řeky i u slavného avignonského mostu. Z okna studentské ubytovny bylo vidět na poslední mostní pilíř a ještě dál k mohutným hradbám Nového města, které od starého Avignonu odděluje jen několik kilometrů. Ubytování bylo skvělé, po dvou, žádné velké noclehárny, kde by jich muselo spát na palandách třeba deset. Profesorka Králová byla spokojená, měla trochu obavy, přála si, aby podmínky byly na úrovni a po každém vystoupení si mohly děti odpočinout a vzájemně se nerušily. „Zítra ráno bude hned po snídani zkouška, přímo na jevišti v prostorách starého paláce. Tak neponocujte a jděte hned spát, ať jste zítra fit,“ nařizovala a radila, když se s nimi po večeři loučila. „Stejně si myslím, že dneska toho máte už dost, takže vám spánek neuškodí. A dýchejte zhluboka, ať cítíte tu nádhernou vůni, to je tymián a levandule!“ Skutečně, vonělo to tu ve vzduchu mnohem víc a intenzivněji než jinde. Možná to bylo tím sluníčkem, které se opírá denně do vápencových skal, možná i tím cvrkáním cikád, které dělají takový hluk, jako když se pustí stará klimatizace! Bylo to tady prostě úplně jiné! Nové! Jindra si sedla do okna a dívala se ven. „Jano, jak se ti tu líbí? Mně se ani nechce spát!“ Jejich studentská ubytovna byla obklopena svěží posekanou loukou a na nebi se začaly objevovat hvězdy, moře hvězd. Ani Janě se nechtělo kupodivu vůbec spát, jako by z nich ta předchozí únava najednou spadla. „Nepůjdeme si sednout ven?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172593
„Ven? A co Královna? Naštvala by se…“ „Nenaštvala. Tak si jen sedneme někde stranou, aby na nás neviděla,“ navrhla Jana, „a nebo můžeme seběhnout až k řece a podívat se na ten most.“ Jen nesedět vevnitř, kde jako by se dusila. „Já se bojím…“ „Prosím tě, čeho by ses bála? Copak děláš něco špatného, když se jdeš před spaním vyvětrat?“ „Já nevím, jdi radši sama…“ Jana ji zpraží pohrdavým pohledem. „Tak si tu zůstaň, srabe, já jdu!“ Je teplý večer, jen v kraťasech a v tričku vyběhne a zabouchne za sebou dveře. Jen ať si tam sedí v okně, když nemá odvahu! Už ji tím Jindra někdy štve! Pořád se něčeho bojí, pořád má z něčeho strach! A není z čeho! Opatrně vyjde zadními dveřmi, trochu se drží budovy, aby nebyla moc na očích, ale padá šero, takže milosrdně přikryje kontury osob i předmětů, Jana musí někam jít, musí být aspoň chvíli sama a je možná docela ráda, že Jindra nešla nikam. Potřebuje chvíli přemýšlet, vracet si všechno, co se za jediný den stalo, možná i snít, představovat si… Podél křovin na okraji zahrady došla až k řece. Vlnky zlehka šplouchaly na břeh a uprostřed Rhôny plul důstojně nákladní člun, na bocích s rozsvícenými lucernami. Jana se posadila na balvan trčící nad hladinou, schoulila si nohy pod sebe, oběma pažemi objala kolena a zavřela oči. Vtom se jejích ramen někdo dotkl. „Taky se ti nechce spát?“ Ten hlas by poznala vždycky a všude. Zní tak jemně, jako by hladil. Ani se neotočí, ale jen tak pohodí hlavou, cítí, jak si sedá na kámen vedle ní, vnímá jeho blízkou přítomnost a musí rychle polknout. „Byla to únavná cesta, já vím. Není ti smutno?“ „Proč by mi mělo být smutno?“ I ta otázka zní chraptivě.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172593