novalo se to tam, pokud si dobře pamatuji, „U krále Ubu“. Dovnitř se scházelo po schůdcích jako do sklepení, všude hořely svíčky a mělo to zvláštní magickou atmosféru. Posadili jsme se u jednoho stolku a brzy se začali trousit další návštěvníci. Eric se s nimi asi dávno znal, patřil tak trochu mezi pařížskou bohému, a i když sám nepsal ani nemaloval, pohyboval se v tomto prostředí suverénně a samozřejmě. Popíjeli jsme osvěžující sangriu. „Salut, Jean,“ pozdravil se s podsaditým mužem asi našeho věku a hned nám ho představil. „To je Marcenac, básník a surrealista. Kamarádí s Eluardem a s Picassem.“ Marcenac si k nám přisedl a brzy se s Nezvalem pobratřili. „Musíš jet na jih, rozumíš, na jih, za sluncem,“ vysvětloval Nezvalovi, „tam je světlo, tady je jen tma!“ Dorazil i Aragon s Elsou a nakonec i Picasso, který si ale sedl do koutku, nad něčím přemýšlel a nikoho si nevšímal. Jen si něco črtal do bloku. Mluvilo se o filmu, harmonikář chvílemi hrál táhlé melodie, které mi připomínaly moje dětství, a hodně se popíjelo. „Což o to, já bych na jih jel, ale jak?“ svěřil se mi Nezval. „To by stálo fůru peněz!“ „Možná bych o něčem věděl,“ napadlo mě. Mohu ho přece doporučit Yvesovi z hal, ten by ho jistě dolů vzal. A hned jsem mu to vysvětlil. „To by bylo parádní, jsi kamarád, Ivánku, děkuju! Za to se ti musím odvděčit! Už vím jak, já ti najdu ženskou! Krásnou a hodnou ženskou!“ „Proboha, co tě to napadá!“ „Ano, krasavici, s nádhernými hustými tmavými vlasy a očima modrýma a hlubokýma, jako je studánka v lese.“ Copak se Nezvalovi dalo něco vymluvit? Ale spoléhal jsem, že na to zapomene, zvlášť když jsme té noci seděli „U krále Ubu“ až do tří do rána a pak jsme všichni krá98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172585
čeli z vršku Montmartru dolů k Place Pigalle a zvonili cestou na všechny zvonky od náměstí Tertre. Probudili jsme asi hodně pokojných spáčů. Ovšem Nezval nezapomněl. Ještě než odjel na jih, přivedl za mnou krásnou dívku, jmenovala se Pascha a měla arabskou krev, černé vlasy a vroucnost v pohledu. Studovala na výtvarné akademii. Asi jsme si skutečně hned padli do oka. Eric diskrétně zmizel, pokaždé když za mnou přišla, aby nás nerušil. A o víkendech odjížděl do La Chevreuse. Myslím, že jsem začal prožívat něco krásného, jako by to Nezval přičaroval. Měl jsem pocit, že se mi v její přítomnosti točí hlava, a myslel jsem na ni s vroucností a touhou. Začínal jsem chápat, o co člověk přichází, když žije přísně asketickým životem a jeho celým světem je pouze studium a práce! Pascha v sobě snoubila vroucnost i pokoru a nikdy nenaléhala, jakmile vycítila, že je mi něco proti mysli, hned zařadila zpáteční rychlost a dělala, jako by o tom nikdy předtím nemluvila. Moc jsem si jí vážil. Neměla panovačnou povahu jako některé jiné dívky, které se chtěly vždy a za všech okolností prosadit a diktovat svou vůli. Za jejíma neproniknutelnýma očima se však skrýval strach. Bála se o druhé a bála se, že jim ublíží. Stále jsem přemýšlel, kde jsem takové oči už viděl. Teprve až mnohem později jsem si uvědomil, že se tak na svět dívala moje maminka, proto mi byl Paschin pohled tak blízký. Studium na Sorbonně znamenalo v tehdejší společnosti hodně a student na univerzitě byl vnímán jako výjimečný člověk, který je předurčen k vyšším úkolům a cílům – ovšem až dostuduje. Pokaždé když jsem přicházel k té staré historické budově a vstupoval hlavním vchodem z malého náměstíčka dovnitř, padala na mne posvátná úcta. A k té zvláštní atmosféře také trochu přispíval i hrob kardinála Richelieua. Naši profesoři však byli v té době už spíše naši ka99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172585
marádi, vždyť my už jsme nebyli tradiční studenti, už jsme měli svá těžká studentská léta za sebou, jen jsme se dál vzdělávali a specializovali a připravovali se na dráhu diplomatů. Mezi našimi přednášejícími proto byli diplomaté, známí novináři a samozřejmě také politici, dokonce i ti, kteří byli třeba aktuálně ve vládě a kteří již měli za sebou oheň státní služby. Některé semináře vypadaly spíše jako ostré hádky a spory, kdy oni obhajovali své postoje a rozhodnutí a my jsme je kritizovali, a myslím, že jsme jim kolikrát dávali skutečně zabrat. Byli jsme nelítostní a nekompromisní, jak se na mladé lidi sluší. Zaháněli jsme je do úzkých, že nevěděli, jak vycouvat, a už vůbec nedokázali vysvětlit, co, jak, a hlavně proč to prosazují oni. Museli však připustit, že dvacítka budoucích diplomatů je na úrovni a nikomu nic nedaruje. Možná se nakonec někteří i obávali do našich seminářů přijít! Největší spor se však v tu dobu rozhořel, kdykoli se začalo mluvit o dvou mužích, kteří v Evropě budili obavy. Mussolini a Hitler. Jeden Ital, druhý Němec, oba pravicoví a autoritativní. Jednotný názor na ně neměli ani profesoři, ani my posluchači. Jedni je hájili, druzí haněli. „Jsou to jediní schopní lidoví vůdcové, kteří se dokážou vyrovnat s krizí a nezaměstnaností!“ „Jsou to jen nebezpeční populisté, přinesou Evropě neštěstí!“ Nikdo z nás tehdy ještě netušil, jak obludných rozměrů nakonec jejich počínání dosáhne. Bylo zatím předčasné předpovídat, že dojde k válce, i když někteří z nás to tušili. Právě Eric, jak se později ukázalo, tušil velice přesně, co bude následovat. „Francie se musí bránit, ale nemá smysl, abychom budovali pevnosti kolem hranic, jako to děláme, to je jednoznačný anachronismus! Copak dneska bude válku vyhrávat pěšák? Tanky takovou pevnost objedou.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172585