Zdeněk Volný
nepřátelství rozplynul. Hra mi postupně vracela pocit mládí a duševní svěžesti. Znovu jsem dostal chuť objevovat, přicházet věcem na kloub, kombinovat, vymýšlet, vrátily se dny, které mi vlastně paměť nedochovala, na něž se nakupila suť každodennosti. Z redakce jsem se vrátil pozdě a jako obvykle utahaný. Dnešní den vůbec za moc nestál, k ránu jsem ještě narychlo dokončoval povídku, a přestože jsem to stihl s podivuhodně jasnou hlavou v rekordním čase, zdříml jsem si právě na hodinku. Při ranním holení jsem cítil na víčkách i váčcích pod očima tíhu svých třiapadesáti roků, jež se mi zapisovaly do tváře jako letokruhy. Od loňského podzimu, kdy mi povolil starý žaludeční vřed, jako bych znovu a znovu cítil v ústech železnou pachuť krve. Hlouposti, jen se na sebe podívej: nad vysokým čelem bez vrásek tmavé vlasy, které ještě nenapadla houba šedivění, ramena zpříma, nikdo by ti tolik nehádal, přesvědčoval jsem se. Ale přesto mi do kondice ligového hokejisty ledacos scházelo a nepomohly ani dvě skleničky myslivce, které jsem obvykle snášel mnohem lépe než oběd. Samozřejmě že jsem se nemohl na žádnou práci pořádně soustředit. Ale hlavně jsem celý den litoval, že jsem nakonec nepřemohl ospalost a únavu a sotva se s těmi třemi rozloučil – byla by škoda už se s nimi nikdy nesetkat. Přes všechny předchozí pochyby mi nepřipadalo nepřirozené, když jsem je zastihl na stejných místech jako před čtyřiadvaceti hodinami. Přivítaly mne nestrojeně přátelské úsměvy, doktor Rot povstal a potřásl mi rukou. „Doufám, že to bude lepší než včera,“ omlouval jsem se. „Ale kdepak, vážený příteli,“ odpověděl zdvořile, „nehrál jste vůbec špatně.“ „Ach ne ne,“ odporoval jsem, trochu v rozpacích nad srdečným přijetím, „potřeboval bych si ještě párkrát pořádně zahrát.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172580
Žít až…
„Tím si hlavu nelamte, mladý muži, teď budete mít příležitost, kterou nemůžete nevyužít,“ ozval se sympatický hlas starého pána. Poděkoval jsem a posadil se ke stolu. Potemnělá místnost se rozestoupila, svět se zkoncentroval do nepatrného prostoru kolem, naplněného neposkvrněnou radostí, osvobozující lehkostí a ještě jakýmsi nedefinovatelným pocitem, který vystupoval na rozdíl od včerejška v ostřejších hrotech. Nedalo by se říci, že je nepříjemný, přestože otevíral jakousi nekonečnou, nedohlednou propast, nebo lépe hemisféru, nové obzory, kde scházel třpyt hvězd a jež jsem nechápal. Čím blíž se svět soustřeďoval, tím pronikavějším se stával můj pohled. Už několik partií hned zkraje mě navždycky přesvědčilo, že jsem se včera pořádně zmýlil, když jsem tuhle trojici považoval jen za velmi dobré hráče, kdepak! S jasnější hlavou – bylo to, jako by se za mým čelem roztrhala souvislá přikrývka mračen – jsem pochopil, že sedím mezi skutečnými mistry. „Teď jste zahrál báječně,“ nevydržel jsem, abych nepochválil svého partnera – mohutného plešouna – střídali jsme se totiž po odvetné hře. „Promiňte, ale nechápu, že jsme se dosud nikdy nesetkali – anebo se mýlím?“ Skutečně podivné: v malé zemi, kde nebylo nesnadné spočítat lepší hráče… „Ach ne,“ usmál se svým charakteristickým způsobem starý pán, „vysvětlím vám to. Ani jeden z nás se totiž už řadu let neúčastní těch vašich soutěží.“ „Ale proč?“ „Hm… Snad to dokážu přesvědčivě objasnit. Víte, v sebedokonaleji, sebespravedlněji připraveném bridžovém turnaji nakonec v utkání vyrovnaných družstev nebo dvojic rozhodne víceméně náhoda – stejně jako při hokeji nebo kopané.“ Okamžitě jsem ucítil na jazyku námitku, ale nepustil mne ke slovu. „S určitým zobecněním, které nemění nic na podstatě věci, mám nepochybně pravdu. Samotný smysl soutěže je tedy na pováženou – nemám pravdu? Ale abych nezdržoval: my tři jsme se 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172580
Zdeněk Volný
shodli, že pořadí, žebříčky a ceny, to všechno je nesmysl. Krása je přece ve hře samotné, v její dokonalosti, v dokonalém, precizním myšlení.“ Vydechl jsem na souhlas. „Ano, ano,“ pokračoval se zanícením, jež se přenášelo i na mne a kterému jsem nebyl s to odolat, ani kdybych se o to pokoušel. „V dokonale sehrané partii se skrývá stejná krása jako například v geniálně zkomponované skladbě, v promyšlené stavbě literárního díla, že? Vidím, že mi beze zbytku rozumíte, jsem rád, že jsme zvolili právě vás.“ Chápal jsem jeho slova, jen mne trochu oslnila. Zároveň se zřítily poslední zábrany, rozproudil se hovor, třebaže výlučně o sehraných partiích. Nakolik jsem už tehdy patřil mezi ně? Stále jsem však ještě nedokázal přijít na kloub tomu, co trojici téměř nepostižitelně, ale – a cítil jsem to od prvého okamžiku, kdy se naše pohledy střetly – zároveň bytostně spojuje. Cosi mne upozorňovalo, že obdivuhodné, nelidsky precizní a jasné logické myšlení je jen následek – čeho? Detaily vystupovaly ostře jako v poledním slunci: tvídová saka, onošené kalhoty a umolousané vázanky s utaženými uzly. Ty bledé tváře rozpíjející se na pozadí jako tři mléčné skvrny, neohraničené přesnými konturami, jako by jen na okamžik vystoupily z hlubin prostoru, zkondenzovaly na židlích, jako se usadí vločky jinovatky na jazýčcích trávy. Pokožka mých rukou se matně leskla, povrch živočicha, ze hřbetu směrem k zápěstím vyrážel porost tmavorezavých chloupků. Tady někde, mezi prsty semknuté dlaně, mi unikal celek, smysl. Ráno jsem se cítil, no – jako po dvou probdělých nocích, přestože jsem si na okamžik zdříml v křesle. Horká káva mě v žaludku pálila jako roztavené olovo a šálek jsem nakonec raději obrátil do dřezu. Tady se právě projeví výhoda, když člověk žije jako starý mládenec: nikdo ho nenutí snídat míchaná vejce. Právě když jsem si z kantýny v prvním poschodí při100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172580