14 Nepříteli mocnému mě vyrval, těm, kdo nenáviděli mě, kdo zdatnější byli. Přepadli mě v den mých běd, ale Hospodin mě podepíral, učinil mě volným, ubránil mě, protože si mě oblíbil. (ŽALM 18, 18-20)
Mladí poručíci, stejně jako on v roce 1938. Viděl sám sebe o deset let mladšího. Tenkrát taky šlo o všechno. Bytí a nebytí. Jenže jejich země se zachová jinak, i když vyhlídky jsou naprosto beznadějné. Chystá se na ně Egypt, Sýrie, Zajordánsko, Libanon, Irák, Saúdská Arábie. Zatím bojují jen s Arabskou legií, vedenou britskými důstojníky a Kawukdžího „Osvobozeneckou armádou“, jíž velí bývalí důstojníci SS. A k tomu ještě Muslimští bratři. Všichni s cílem pobít, zničit, vyhnat, definitivně zlikvidovat. Konečné řešení židovské otázky. Aby Palestina byla judenrein. Tři roky po skončení šo’a. Ke všemu zlému navíc i nepřízeň mezinárodního veřejného mínění. Jedinými spojenci jsou nebezpečné a nežádoucí komunistické země, které mohou jejich věc diskreditovat. Strýček Stalin chce trošku zavařit Britům. Malá škodolibost. Jiní spojenci však nejsou, takže neváhají pomoc přijmout. Takových kotrmelců ve svých dějinách zakusili nepočítaně. Přežijí to a počkají, až si to svobodný svět srovná v hlavě. Demokracie vždycky reagují pomalu a pozdě. Ani trochu se nebojí, tak jako kdysi Beneš, že budou považováni za rušitele míru a zůstanou sami. Neohlížejí se na to, co řeknou druzí. Nemohou si takové spekulace dovolit. Nehodlají emigrovat a bojovat slovy. Emigrovali už tolikrát. Teď zůstanou. Musí to riskovat, pokud nechtějí prodat svou duši a zhanobit dílo otců. Jedinou nadějí je přímá akce. Buď, anebo. Úplná a odstrašující porážka protivníka nebo totální katastrofa. Nemají kam ustupovat. Za zády mají jen moře.
‹ 101 ›
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172576
Prošlo mu jich rukama několik turnusů. Někteří měli válečné zkušenosti a jenom se přeškolovali na Messerschmitty. Jiní to uměli aspoň se sportovním nebo práškovacím letadlem. O vzdušném boji neměli představu. Jenže se velmi rychle učili. Byli úžasně pilní a využívali každou minutu času, aby vstřebali všechno, co od něj mohli pochytit. Pokud nelétali a nestříleli na vlečný rukáv či pozemní cíle, seděli s ním a poslouchali. Ukazoval jim a na tabuli maloval všechny možné bojové a taktické situace, na které se museli připravit a bleskově se rozhodovat. Pak je zkoušel. Předvedl manévr a na někoho ukázal prstem. Ten musel bez vteřiny zaváhání říci nebo ukázat řešení. Když se opozdil, byl prohlášen za mrtvého a musel jít ostatním pro pivo. Po týdnu takové výuky neměl kdo pro pivo dojít. Museli vyrazit po výcviku společně. Rád si s nimi povídal. Dávali mu naději a víru v lepší svět, kterou poslední roky ztrácel. Fascinovalo ho jejich absolutní odhodlání. Dnes vojáci Hagany, zítra zakladatelé Chel ha-avir, Israeli Air Force. Síly, která bude mít tolikrát osud země ve svých rukou. Bude se od ní pokaždé očekávat vítězství nad mnohonásobnou přesilou jako samozřejmost. Síla. Chajil. Force. To jediné, co umí pohnout dějinami. Slova a myšlenky jsou důležité. Bez nich by zůstal člověk zvířetem. Ale za nimi musí stát síla a sloužit jim. Když chybí, není o čem diskutovat. Slova a myšlenky pak nevedou nikam. Nebo ano. Na šibenici, do vězení, k pogromu, k holocaustu. Někteří pocházeli z rodin již generace usídlených v Erec Jisra’el. Jiní přišli nedávno. Z Anglie, Ameriky, Polska i Jižní Afriky. Hovořil s nimi převážně anglicky. K tomu i pár hebrejských výrazů a jednoduchých vět. Rodilí Izraelci je tu a tam přiučili. A tak se do angličtiny občas mísil pozdrav šalom, místo O. K. se říkalo be-seder, a když se srazily plné sklenice, bylo slyšet už jenom le-chajim. Jak příznačné, napadlo ho. Oni si nepřipíjejí na zdraví, ale na život. Na to, co vždycky ztráceli mnohem častěji a snáze, než zdraví. Ptal se jich všech, proč bojují. Pro ty, kteří se v Palestině narodili, to byla holá nutnost sebezáchovy. I ženy v té zemi musely vzít do ruky zbraň. Američan a Jihoafričan přišli z čirého idealismu. Byli jako dobrovolníci už ve druhé světové válce. Během ní si víc a víc uvědomovali své
‹ 102 ›
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172576
židovství. Po jejím skončení pak bez dlouhého přemýšlení vykonali svou alija la-arec, návrat do Země Izrael. Byl to pro ně logický krok. Nejděsivější příběh vyslechl od jednoho pilota, který pocházel z Polska. Byl stejně starý jako on. Rozdíl byl jen v tom, že v devětatřicátém dostal svou příležitost. Proti Luftwaffe ale neměli Poláci šanci. Přežil pád rozstříleného letadla a stihl vyskočit. Skončil v zajetí a tam už je oddělovali. Žid pro ně nebyl zajatec. Nebyl v jejich očích ani člověk. Skončil v Majdanku. Odmítl ostatním vyprávět podrobnosti. Ztratil tam čtyřicet kilo váhy a téměř i svou lidskou podstatu. Od umírajícího zvířete se lišil jen posledním zbytečkem zdravého rozumu, kterým si opakoval aspoň svoje jméno, aby nezapomněl, kdo je. Po osvobození neměl kam jít. Bydlel s řadou ostatních v provizorním ubytování v Kielcích. Většina z nich začala tehdy hledat kontakty, aby se mohli vystěhovat. Třicet menších pogromů, které na koncentráčníky stihli Poláci uspořádat ještě během roku 1945, je v tom rozhodnutí jen utvrzovalo. Pak přišel čtvrtý červenec 1946. V Americe zrovna slavili Den nezávislosti. V Kielcích slavila triumf středověká pověra a nenávist. Stačila bájivá lhavost malého chlapce. Pro primitivy to byl důkaz. Víc nepotřebovali. Srocený dav vtrhl do domů a ubíjel je vším, co jim přišlo pod ruku. Muže, ženy, děti, starce. S nimi šli policisté a vojáci, kteří raněné doráželi střelou do hlavy. Podařilo se mu utéct jen zázrakem. Zrovna zatápěl, aby mohl uvařit oběd, když do místnosti vtrhl soused Jacek, s nímž se donedávna přátelil. Teď měl v ruce pistoli a v očích skelný, nepřítomný pohled, jaký se vídá u zdrogovaných. Zavolal na něj jménem, aby se vzpamatoval, ale muž vůbec nereagoval. Davové šílenství mu zakalilo mysl. Upíral na něj cizí, jakoby nevidoucí oči a pomalu začal zvedat ruku s pistolí. Železný pohrabáč opsal zespodu krátký oblouk golfovým švihem, v němž byla veškerá síla a rychlost, jakou mu mohl propůjčit strach o život. Mířil na ruku s pistolí, ale nic nevnímající vrah udělal krok dopředu. Pohrabáč rozrazil se zasvištěním vzduch a zasekl se útočníkovi do rozkroku. Ten se zlomil v pase a upadl na zem. Jeho děsivý řev mu potom zněl v uších ještě celé týdny. Dál už na nic nečekal a víceméně poslepu vyskočil z prvního patra. Měl štěstí. Stál tam náklaďák s plachtou. Ta zbrzdila pád, protrhla se
‹ 103 ›
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172576