Carolyne Swann
Ty asi opravdu ne, ale já ano, pomyslel si hrabě. Mám dva syny, jeden z nich po mně zdědí Montfort. A co Olivie? Kdyby se Gilles de Grécilly dozvěděl, koho skrývá jeho budoucí tchán pod vlastní střechou, zrušil by zasnoubení, možná dokonce… Najednou si nebyl jist, zda učinil správné rozhodnutí, když si rozmyslel koupi arabského plnokrevníka a namísto toho překročil práh prefektury, aby zachránil syna přítele, kterého potkal naposledy před pětadvaceti lety. *** „Rozhodnout se je někdy velice těžké, já to znám,“ mudroval Armand, zatímco ryl lžící v misce nenáviděné pohankové kaše. „Kdybyste nás vzal, otče, s sebou, poradili bychom vám, kterého z koní by bylo dobré vybrat.“ „Možná jsem to měl udělat,“ přitakal napůl vážně, napůl s úsměvem hrabě. V duchu si pomyslel: Kdybych vás vzal do Bordeaux, nenapadlo by mě zachraňovat templáře před královskou inkvizicí. „Nikdy není pozdě své rozhodnutí napravit,“ poznamenal Corneille a zakousl se do medového koláčku. Přišel na svět o několik minut dříve než jeho bratr a pokládal se tedy právem za staršího, a tudíž i rozumnějšího. Otec i Armand na něho překvapeně pohlédli. „Myslel jsem, že na podzim bychom se mohli vydat do Neraku, samozřejmě pojedeme s vámi, otče, a poohlédnout se tam po nějakém jiném koni,“ jal se chlapec vysvětlovat, když spolkl sousto. „Do podzimu zbývá ještě dlouhá doba. Rozhodl jsem se, že zatím byste mohli strávit nějaký čas v Petit Bois a naučit se v tamních lesích pod dohledem Jeana-Marieho základům sokolnictví,“ navrhl hrabě a pohlédl na své syny. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172569
Azurová hvězda
Snídaně byla rázem zapomenuta. Oba chlapci vyskočili od stolu a běželi otce obejmout. „Kdy se vydáme na cestu? Můžeme si s sebou vzít svoje koně? Pojedete s námi?“ vykřikovali jeden přes druhého. „Rád bych, ale nemohu. Pošlu s vámi kromě sokolníka několik sloužících, Nanou, otce Andrého, abyste nezanedbávali výuku, a kuchaře.“ „Ale to s námi pojede skoro půlka montfortského služebnictva,“ zděsil se Armand. Kdyby to jen trochu šlo, poslal bych s vámi do Petit Bois všechny, aby hrad zůstal úplně prázdný, pomyslel si hrabě. Jak předpokládal, synové se na brzký odjezd a vítanou změnu těšili. Petit Bois byl malý hrádek, spíše tvrz, v lesích poblíž Agenu, kterou jeho zemřelá manželka dostala jako součást věna od svého otce. Přestože sídlo neleželo daleko od Montfortu, hrabě ani jeho choť je nevyužívali, zůstalo zcela opuštěné, až na správce, který tam žil s rodinou. Xavier de Montfort hrádek navštěvoval jednou ročně, vloni tam poprvé vzal oba syny. Chlapci byli neokázalostí místa nadšeni, protože tam nemuseli dodržovat přísná pravidla jako zde. Často otce prosili, aby se tam mohli vydat znovu, ale ten vždy odmítl. „Olivie pojede s námi?“ zeptal se Armand a pohlédl na sestru, která až dosud seděla pokojně u stolu a vychutnávala si snídani. Corneille nakrabatil ústa. „Olivie mi nevadí. Když ale pojede ona, určitě s ní bude chtít cestovat i Teirhaldka.“ „Slečna de Teirhald,“ napomenul ho otec. „Ne, nemusíš se bát, že by Arlette byla přinucena snášet tvoje nevycválané způsoby. Vaše sestra zůstane tady. Někdo se o mě musí starat,“ pohlédl na dceru a usmál se. Olivie mu úsměv oplatila. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172569
Carolyne Swann
„Možná by tady mohl zůstat i otec André,“ rozhodl se Armand kout železo, dokud je žhavé a otec svolný k ústupkům. Corneille horlivě přikyvoval. Představa, jak jim preceptor kazí nádherný pobyt daleko v lesích procvičováním latinských sloves nebo základy algebry, se mu také nezamlouvala. „A teď, jestliže jste se už nasytili, měli byste se jít přichystat na cestu,“ ukončil hrabě debatu. Hoši vystřelili od stolu a rozběhli se síní. Ve dveřích se srazili a ani jeden nehodlal ustoupit. „Jsem starší,“ trval na svém Corneille. „Mám právo vyjít z místnosti jako první.“ „Právě proto, že jsi starší, měl bys mít více rozumu,“ usadila ho sestra. Vchod se rázem uvolnil. Ani jeden z bratrů nechtěl přiznat, že právě on je tím méně chytřejším. *** Jakmile Xavier de Montfort osaměl, kývl na sluhu, který stál v rohu síně, ochoten pánovi posloužit. „Můžeš sklidit ze stolu, Pierre. Vyřiď mému komorníkovi, že se teď jdu podívat do stáje na Espiegla, jak se mu daří a zda se jeho zranění hojí.“ Věděl, že všechny zprávy se na hradě šíří rychlostí blesku, tudíž už veškerá čeládka i sloužící se dozvěděli o zranění pánova hřebce. Doufal jen, že o pobytu mučeného templáře nemá nikdo ani tušení a že to tak i zůstane. Vyšel ven z paláce a zamířil rovnou do konírny. Espiegle měl sice členek na levé přední noze ovázaný, ale samozřejmě nejevil žádné známky únavy. Naopak, když ucítil, že se k němu blíží jeho pán, pootočil hlavu a zařehtal v domnění, že mu pacholek přehodí přes hřbet sedlo, vyvede ho na nádvoří a za chvíli bude moci vyrazit z brány. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172569