Nehráli jsme si spolu na zamilované, oba jsme se shodli, že „na takové pitominky nemáme dost času“, jenže toto přezírání se nám brzy vymstilo; netrvalo dlouho a už jsme jeden na druhém doslova viseli. Moje láska k sestřenici Magdaleně se kamsi záhadně vypařila, vypadalo to, jako bych v poli potřeboval mít nějaký talisman, něco, o čem bych mohl přemýšlet a k čemu bych se chtěl vrátit, určitou záruku zdravého rozumu – upnul jsem se k ní, protože jsem ji právě poznal, neměli jsme však před sebou žádnou perspektivu, a proto se teď celá moje mysl upnula daleko nadějnějším směrem. „Posaďte se,“ ukázal plukovník na židli proti svému stolu. „Musíme si spolu vážně promluvit.“ Tvářil se jako bouřkový mrak, obával jsem se toho, co teď muselo zcela zákonitě přijít. „Příští týden uvedu do funkce velitele vašeho praporu majora Donnera,“ pokračoval. „Major se vrátil z východní fronty dost ošklivě potlučený, nějaký čas jsem proto dokonce uvažoval o tom, že bych toto velení svěřil prozatím vám. Ale chvála pánu bohu, doktoři ho jakž takž zflikovali zase dohromady, čímž tuto starost budeme mít z krku. Naši nováčci měli to štěstí, že se mohli soustavně připravovat v Grafenwöhru, ale jejich výcvik už končí. V příštích dnech prodělají ještě závěrečné manévry a vrátí se do posádky. Zúčastníte se manévrů ve štábu pluku a vaše výsledky budou rozhodující pro vaše závěrečné hodnocení na akademii. Ale ještě dřív, než se tohle všechno stane, nás čeká jiný důležitý úkol. Dvacátého dubna, jak jistě víte, oslaví náš Vůdce čtyřiapadesáté narozeniny. Vybrané jednotky šesté armády budou mít tu čest defilovat před ním na přehlídce. To bude naše odpověď na všechny ty zlomyslné zvěsti o totální likvidaci šesté armády – celý svět musí vidět, že jsme stále tady a že Německo vždycky dokáže postavit za zničenou armádu novou. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172568
Náš pluk dostal za úkol vyslat na tuto přehlídku četu a já chci, abyste jí velel. Svedete to? Můžete pochodovat?“ Měl jsem co dělat, abych se hlasitě nerozesmál. Čekal jsem hromy a blesky, a dočkal jsem se pocty. „Pane plukovníku, budu si to pokládat za čest,“ řekl jsem. Opravdu mě potěšilo, že mám reprezentovat německou armádu před německým lidem. A ať už s tím nápadem ukázat světu, že šestá armáda je i přes všechny těžké ztráty stále tady, přišel kdokoli, měl samozřejmě pravdu. Pokud ne my, naši padlí kamarádi si tuto poctu rozhodně zasloužili. Teprve potom mě napadlo, že mezi diváky bude jistě i plukovníkova dcera Emma, a srdce se mi divoce rozbušilo… ***
„Byl jsi prostě úžasný,“ vzdychla Emma, když jsme se po této slavné události (a po dychtivém pomilování, které ovšem muselo dostat přednost před vším ostatním) líně zaobírali jeden druhým. „Ale řekni mi: jaký byl On? Viděl jsi ho hodně zblízka?“ Potřásl jsem hlavou. „Neviděl jsem Vůdce šest a půl roku,“ řekl jsem, „ale za tu dobu jako by zestárl o třicet let.“ Klepla mě mateřsky po ústech, byl to napůl pohlavek a napůl pohlazení. „Nehřeš na to, že tě mám tolik ráda! Dobře víš, že Vůdce miluji.“ „Dobře. Když to chceš slyšet, byl mladý a plný síly. Sršel energií, všichni jako by se od něj nabíjeli.“ Emma se zasmála, ale říkal jsem jí, co chtěla slyšet, a to je pro ženu vždycky důležitější než jakákoli pravdivá informace. Hned mi to dala najevo tím, že se ke mně přitulila a předla mi v náručí jako spokojená kočka. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172568
Přemýšlel jsem, kdy a jakými slovy jí oznámím, že musím zítra odjet na několikadenní manévry, které velmi pravděpodobně skončí tím, že náš pluk a naši divizi prohlásí za schopné nasazení. Potom už to s námi půjde docela rychle. Přesuneme se do Ruska a ještě nějakou dobu nám dopřejí statut školních útvarů, budeme však v pohotovosti pro případ, že ruské tanky někde protrhnou frontu a nastane sháňka po operačních zálohách. Pak budeme muset jít dopředu, jedni se strachem a druzí s nejistotou, zda se naši nováčci po několika opravdových výstřelech nezvednou z postavení a nezačnou utíkat. Pokud budeme mít štěstí a na frontě právě zavládne klid – na jaře bylo vždycky možné počítat s tím, že se velení nad oběma vojsky ujme „generál Bahno“, znemožňující jakýkoli pohyb – dokončíme výchovu, kterou vojákům nemůže dát žádný pobyt v kasárnách nebo na cvičišti. Po malých skupinkách je budeme přivádět do první linie, aby si trochu zvykli na palbu a přesvědčili se, že zdaleka ne každá kulka a každý granát musí najít svůj cíl. Možná nás pověří střežením nějaké důležité trati nebo zásobovací základny, jenže to už v této fázi války nebylo tolik pravděpodobné. Měli jsme příliš mnoho raněných, příliš mnoho omrzlých a nemocemi zesláblých, kteří se museli vrátit do služby, ale nemohli už obsadit bojovou linii, potloukali se v zázemí a jako jediní dnes měli určitou naději, že se po válce vrátí domů živí. Možná nás ještě pošlou proti stále nepříjemněji dotírajícím partyzánům, aby se vojáci trochu osmělili v boji proti druhořadému, mnohem hůře vyzbrojenému a organizovanému nepříteli. Na možnost, která by se mi zamlouvala ze všeho nejvíc, že nás nakonec ani nepošlou do Ruska, protože Říše bude co nevidět potřebovat vojáky proti očekávanému vylodění Spojenců v Řecku, Itálii nebo 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172568