„Ale to vydržíš, hlavně žádný hysterický scény!“ rozhodl Žorž. Snažil se v sobě drtit svoje pochybnosti a měl už sto chutí přiznat, co se na Šumavě stalo, jenže jak začít? Věděl, že jednou jim to bude muset říct, nemůže se tím užírat pořád sám a skrývat to někde na dně svých výčitek svědomí, a že bude také muset přijmout názor ostatních, který ho asi nebude moc šetřit! Toho se nebál, ale nedokázal v sobě pořád najít odvahu. Ale řekne to tomu doktorovi, aby věděl, co se stalo. Trochu ho děsila představa, že ho ten doktor udá a budou ho stíhat, že šířil drogy. To by znamenalo, že ho asi nakonec taky vyhodí z vysoké. Že nebude studovat vysněnou architekturu! Je ale pozdě něco si vyčítat. Ani to víno dneska nechutná jako obvykle. I když je teplý večer, po ulici projede jen občas auto, sem tam rozsvícená okna blikají signálem televizní obrazovky někde uvnitř, je klid. „Dneska jsem zažil dost drsnou příhodu, představte si, jedu po Smíchově, jak tam jsou zaparkovaný auta po obou stranách a vprostředku jede tramvaj, a najednou slyším, jak skřípou brzdy, sype se sklo, a hlavně křik! Já jsem se lekl, že jsem něco provedl, ale bylo to naštěstí v protisměru. Jel tam chlápek taky s velikým pekáčem a asi se zamyslel nebo co a přehlídnul přechod pro chodce. A tam šel nějakej starej pán s malým klukem. Napral to rovnou do nich! Asi dědeček s vnukem!“ „A co jsi udělal?“ „No, zastavil jsem, nechal blikat a šel jsem tam pomoct!“ „To já bych nemohla, já nesnáším krev!“ otřásla se Helena, ale Žorže a Filipa to zajímalo. „Ten kluk měl zlomenou nohu a asi zraněnou hlavu, oba tam leželi a kolem zmatkovali lidi na chodníku. Tak jsem z mobilu zavolal sanitku, náhodou tam byli za pár minut.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172566
„A co ten řidič?“ „Stál tam, držel se za hlavu a vůbec nereagoval.“ „Asi měl pěknej šok.“ „A ty si dovedeš představit, že bys někoho skoro zabil a zůstal klidnej?“ Ta otázka patřila Žoržovi. Filip ji položil náhodou, ale ani netušil, jak moc je tahle otázka aktuální. Všechno Žoržovi v podstatě připomínalo, co se stalo Mariánovi. Všechno. S tím rozdílem, že v jeho případě byl tím pachatelem on. On může za to, že je teď Džony v blázinci. Ale kdo to mohl vědět? Tam v tý zatracený Americe to šňupal kdekdo! I Žorž to párkrát zkusil, a nic! Až teď, najednou, a zrovna nejlepší kamarád! Každý detail, každá drobnost ještě zvyšovala jeho vnitřní napětí. Nedalo se to jen tak snášet! Připadal si jako papiňák, ve kterém se nahromadila pára a nemůže ven. Něco se vzpříčilo a Žoržovi se ani nechce mluvit, je ale rád, že je s nimi, že může aspoň poslouchat. „Já jsem byl loni s našima v Paříži, na svatbě, vdávala se jedna z našich známých, co se s nimi známe léta, je jí asi třicet,“ líčil rozvláčně Filip a nebylo hned jasné, kam tím směřuje. „Oni bydlí na jihu města, v ulici Bobillot, to je dost široká ulice, co vede od Italského náměstí, a po obou stranách parkují auta, hustě za sebou, není tam místečko, neprojdeš skrz, to je jak vozová hradba!“ Sledovali ho pozorně a nalévali si ze džbánku pomalu teplající vlašský ryzlink. Ale nikomu nevadilo, že nemá předepsanou teplotu. „Tam když jedeš, musíš dávat spíš pozor, aby někde v té řadě aut nebyla skulina, kterou by se někdo mohl provlíknout a skočit ti před kapotu! Zrovna jsem si říkal, jak to může být zákeřný, a přímo před mýma očima se to stalo. Nějaký kluk, asi Arab, takový kudrnatý a snědý, proběhl tou skulinou a skočil přímo před auto. Ten chlap v autě nejel moc rychle, naopak dost 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172566
opatrně, ale když mu tam ten kluk skočil, nestačil zabrzdit a přejel ho. Naštěstí ho nezabil, jen poranil. Kluk začal šíleně řvát, hned se seběhli lidi, asi taky Arabové, a něco křičeli, zvedali pěsti, já jsem si myslel, že toho chudáka, co hned zastavil, budou lynčovat. A scházelo jen málo, i když za to vůbec nemoh, já byl svědek!“ „A jak to dopadlo?“ „Někdo zavolal záchranku, ale kluci, tam nejezdí zdravotníci jako u nás, ale záchranná policie! Prostě přijeli policajti, vycvičení jako záchranáři, a hned se pustili do práce. Dva vzali pendreky a rozehnali ty Araby a druhý dva ošetřili profesionálně toho kluka, kterýmu koukal z nohy ve stehně kus zlomený kosti. A za pět minut byl klid, odjeli, ten šofér s autem s nima a všechno se vrátilo do předchozích kolejí. Ale ten řidič jim asi vděčil za svůj život, kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby se trochu zpozdili!“ „No to je pecka: záchranná policie. To bych chtěl vidět u nás!“ pochyboval Jeník. „Tady uměj jen pokutovat za rychlou jízdu a špatný parkování!“ Měl s nimi svoje zkušenosti. „Ale víš, že to není špatný, když jezdí policie a všechno hned srovná? Já jsem žasnul, jak přijeli vybavení, měli ty nafukovací dlahy, co vypadají jako kajak, dá se do nich poraněný a nafoukne se to kolem něj kompresorem, aby se nemohl při transportu ještě víc poranit! Fakt, byla na ně radost koukat, jak jim to šlo od ruky!“ „S tím pendrekem, a nebo když zraněného ošetřovali?“ zeptal se Jeník trochu jízlivě. „V obou případech! A musím říct, že i normální policajt, když se ho v Paříži na něco zeptáš, je mnohem ochotnější a snaží se ti více pomoct než u nás, kde každej polda kouká na cizince, jako by spad z višně, a nechápe, proč sem jezdí, když neumí česky!“ „A oni tam uměj nějaký jazyk?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172566