Neušel mi však znechucený pohled, který si mezi sebou vyměnili major Leiner a podplukovník Rommel. Cítil jsem se stejně jako oni a blažilo mě pomyšlení, že jsem se právě stal členem společenství tak obdivuhodných mužů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172564
KAPITOLA 11 Z vojenské akademie jsem byl vyřazen v červenci. Třebaže jsem formálně dosud nebyl důstojníkem (v armádě se obyčejně povyšovalo k 1. září), směl jsem už ke slavnostní uniformě oberfähnricha nosit čestný kordík a důstojnický odznak na čepici. Nesl jsem se jako strunka a jistě musel jsem na všechny působit velkolepým dojmem; salutovali mi dokonce i pošťáci a železniční zřízenci. Dostal jsem desetidenní dovolenou a zamířil samozřejmě domů. Ani tady se čas nezastavil. Otci přibylo trochu šedých vlasů a poprvé jsem si všiml drobných vrásek, jež se matce objevily kolem očí a v koutcích úst. Zatímco jsem se učil velet, malá Elsa se naučila chodit, běhala po bytě jako lasička a snažila se všechno ohmatat, uvést do pohybu a zjistit, jak každá věc chutná. Naučila se asi dvacet slov a drmolila je pořád dokola. Mně říkala Hem, protože ještě nedovedla vyslovit celé mé jméno. Po nezbytné návštěvě kavárny (otec v práci povýšil, našel si nové přátele a místo do hospody teď chodil do „lepšího“ podniku) se mi už nechtělo nosit neustále uniformu; všichni mi pořád dokola kladli otázky, na něž by dokázal zasvěceně odpovědět pouze generální štáb, a ani to nebylo příliš jisté. Vzhledem k panujícímu vedru bylo příjemné zaměnit „dvojí sukno“ za košili s krátkými rukávy a lehké sandály. Chodil jsem se koupat k řece a ke své velké radosti jsem se u půjčovny lodiček potkal se dvěma spolužáky z gymnázia, s Kurtem Rauschem a Rudolfem Gebhartem. Oba studovali na zdejší univerzitě. Jakmile jsem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172564
jim řekl, že sloužím na vojně a právě jsem dokončil vojenskou akademii, i oni se na mě vrhli s otázkami o Rakousku a Československu. „Kdy už s těmi Čechy uděláte konečně pořádek?“ ptali se mě. „Terorizují a beztrestně vraždí naše lidi, to by si přece žádný stát nedal líbit!“ Vzpomněl jsem si na Rommelovo ukazovátko, významně poklepávající na českou kotlinu na mapě, ale nechtělo se mi o tom mluvit před civilisty. „Dejte mi pokoj,“ řekl jsem. „Armáda nemůže jednat bez rozkazu. Až ho dostaneme, pak ho určitě splníme.“ „Jenže kdy to bude?“ Pokrčil jsem rameny a řekl: „Půjdeme raději do vody, ne? Nebo si půjčíme loďku?“ „To je ono, Helmi, trochu se projedeme. Zaplavat si můžeme i z loďky, a cestování navíc rozšiřuje obzory.“ Kamarádi se prali o vesla a ještě u mola pramici málem převrhli. Po chvíli veslování jakž takž zvládli, ale brzy se unavili a nechali loďku splývat s proudem. Nejspíš by vypadalo jako vytahování, kdybych řekl, že jsem se cítil mnohem zdatnější než oni, důvodem ovšem bylo, že jsem pravidelně cvičil a sportoval, zatímco přátelé se oddávali blaženému akademickému životu prakticky bez pohybu, jako larvy. Jednou se z nich možná vyklubou zářiví motýli, ale larva je prostě larva. Toho dne při nás stáli všichni germánští bohové. (Jako věřící křesťan bych sice takové věci neměl říkat, pravdou však je, že se jednalo o výlučně pohanskou záležitost.) Naše přátelské popichování náhle přerušil úděsný jekot. Loďku před námi strhával proud a neúprosně ji hnal ke zčeřenému jezu. V loďce seděly dvě dívky, které pustily vesla a ustrašeně se objímaly. Ve skutečnosti jim nehrozilo žádné nebezpečí, jejich loďka by se přes hřeben jezu jistě nepřehoupla. Podobných příležitostí však v životě nepřichází mnoho, proto jsem bez váhání skočil do vody a co nejrychleji k nim doplaval. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172564