Farma na mýtině Ten večer, co jsem ležel u dědečka na břehu, mě překvapilo, že dědeček byl kdysi taky malý kluk. Během noci jej vzpomínky vracely zpátky a on byl zase malý chlapec. V roce 1867 mu bylo devět let. Běhal po horách. Jeho maminka byla Červená peruť, plnokrevná Čerokí, a vychovávala ho jako čerokíského chlapce, což znamenalo, že se mohl toulat horami, jak se mu zachtělo. Země byla obsazena vojáky Unie a řízena politiky. Dědečkův táta bojoval na straně, co prohrála. Měl nepřátele, a tak se skoro vůbec neodvažoval vycházet z hor. Když bylo potřeba, chodíval dědeček do osady, protože indiánskému klukovi nikdo nevěnoval pozornost. Na jedné ze svých toulek objevil dědeček nové údolí. Bylo schované hluboko mezi vysokými stráněmi, zarostlé plevelem a křovím a protkané trnitými šlahouny. Už dlouho se tam nic nepěstovalo, ale dědeček poznal, že tam kdysi něco bylo, protože les byl vymýcen. Na konci údolí, blízko hor, stál starý dům – zborcená veranda, cihly padaly z komína. Dědeček si jej zprvu ani nevšímal. Najednou se mu zdálo, že tam snad někdo bydlí. Připlížil se dolů strání a z křoví pozoroval lidi kolem domu. Byla to bída. Nebyla tam nikde jediná slepice, které většinou bílí lidé chovají, ani kráva na mléko ani mezek na orání. Nebylo tam vůbec nic, jen u staré stodoly leželo nějaké polámané zemědělské nářadí. Lidé vypadali stejně jako to místo. Dědečkovi se zdálo, že žena je zlomená a unavená. Měla dvě děti, které vypadaly ještě hůř, dvě holčičky se starými tvářičkami. Byly špinavé, rozcuchané a nožičky měly jako hůlky. Ve stodole žil starý černoch. Byl plešatý, kolem hlavy měl jen úzký věneček bílých vlasů. Dědečkovi se zdálo, že je na umření, protože se jen tak tak šoural, ohnutý, hlavu téměř k zemi. Dědeček se už chtěl vrátit, když spatřil ještě někoho. Byl to muž. Na sobě měl jakési cáry, jakoby ze šedé uniformy. Byl /98 /
Š KO LA M A LÉ H O S T RO M U
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172509
vysoký a měl jen jednu nohu. Vyšel z domu a neobratně kulhal na hikorovém kmínku, který měl přivázaný k pahýlu nohy. Dědeček pozoroval, jak ten jednonohý muž a žena jdou do stodoly. Navlékli si kožené postroje, ale dokud nesešli do údolí, dědeček nechápal, co se vlastně chystají dělat. Starý černoch se šoural za nimi. Potácel se a pokoušel se udržet kleče pluhu. Kousek od domu se přihnuli a opřeli se do svých postrojů. Starý černoch se snažil vést pluh. Dědeček si myslel, že se zbláznili – tahat se s pluhem jako mezci. Ale tahali. Ne daleko a ne jedním rázem – vždy jen několik kroků –, ale tahali. Zastavovali se a pak začali znovu. Moc se jim to nedařilo. Když starý černoch pluh povolil, zaryl se hluboko do země, takže ho nemohli utáhnout. Museli couvnout a černoch s pluhem cukal a lopotil se s ním. Sám při tom padal a vstával a snažil se dostat pluh do správné polohy. Na to, aby opravdu obracel půdu, však nebyl dost vysoký. Dědečkovi se zdálo, že políčko nikdy nezorají. Odešel před večerem, zatímco oni se pořád namáhali a lopotili. Druhý den se opět přišel podívat. Když se dědeček přiblížil ke své skrýši, byli už na poli. To, co zorali, nebylo přes vysokou trávu ani pořádně vidět. Dědeček viděl, jak se v jedné chvíli pluh zachytil o kořen a strhl černocha k zemi. Zůstal na čtyřech hodně dlouho, než se zase zvedl. A tehdy dědeček spatřil vojáky Unie. Zalezl hlouběji do smrčí a pozorně sledoval, co se bude dít. Nebál se, ačkoliv mu bylo teprve devět let. Dědeček byl zkušený Indián, dokázal by klidně projít celou jejich hlídkou, aniž by ho zpozorovali, a dobře to věděl. Hlídku tvořilo asi tucet mužů, všichni na koních. Vedl je velký muž se žlutými prýmky na rukávech. Zastavili se v borovém porostu a sledovali, jak ti lidé orají. Chvíli se dívali a pak odjeli. Dědeček šel lovit ryby do potoka. Vrátil se s rybami až pozdě večer. Ještě tam byli, ale pohybovali se tak pomaloučku a unaveně, že se téměř plazili po zemi. Dědečkovo jestřábí oko zahlédlo mezi stromy žlutý záblesk. Byl to vedoucí hlídky Unie, FARMA NA MÝTINĚ
/99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172509
vrátil se mezi borovice. Byl sám a jen se díval. Dědeček se pustil pěšinami zpět k domovu. Večer o tom všem začal přemýšlet. Napadlo ho, že voják Unie se žlutými prýmky připravuje něco ošklivého, a rozhodl se lidi ve starém domě upozornit, že je někdo sleduje. Hned ráno se tam vypravil. Usadil se ve své skrýši, ale lidí se ostýchal. Čekal a dumal, jak by to narafičil. Byli zase v poli a lopotili se s pluhem. Už se skoro rozhodl, že vyběhne do pole, zavolá, co jim chtěl říci, a zase zmizí, ale to už bylo pozdě; spatřil vojáka Unie se žlutými prýmky. Byl ještě daleko v boru a s sebou měl dalšího koně, na němž nikdo neseděl. Když se přiblížili, dědeček poznal, že to není kůň, ale mezek. Byl to nejubožejší mezek, jakého kdy viděl; měl vysedlé pánevní kosti i žebra. Uši mu visely dolů podle kostnané hlavy, ale byl to mezek. Voják Unie poháněl starého mezka před sebou. Když se dostali na kraj lesa, švihl mezka prudce bičíkem a ten se rozběhl do pole. Voják zůstal na koni v lese. První uviděla mezka žena. Shodila ze sebe postroj a rozběhla se za mezkem do pole. Křičela: „Bože dobrej, Všemohoucí. Dyť je to mezek. Poslal nám mezka!“ Běžela křovím za ním. Starý černoch se rozeběhl taky, chvíli běžel, chvíli padal, snažil se ho chytit. Mezek běžel přímo k dědečkově skrýši. Když se přiblížil, dědeček vyskočil, zamával rukama, takže se mezek rázem obrátil a vracel se k lesu na druhé straně. Voják na koni se zatočil a zahnal mezka zpátky do pole. Dědečka ani vojáka si nikdo nevšiml, neboť žena i starý černoch měli oči jen pro mezka. I jednonohý muž se pokoušel běžet, dupal svým hikorovým kmínkem o zem, ale každých pár kroků padal. Děvčátka se také přidala, křičela přes křoví, aby mezka obrátila. Mezek byl zmatený a chtěl proběhnout mezi nimi. Žena ho chytla za ocas. Strhl ji k zemi, ale ona se nepouštěla. Táhl ji za sebou křovím, strhával jí šaty. Starý černoch k němu přiskočil a chytil ho za krk. Visel na něm jako hadrová panenka, ale držel; /100 /
Š KO LA M A LÉ H O S T RO M U
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172509