Je otázkou, zda emoční změny v dospívání předcházejí, následují nebo provázejí sociálněkognitivní vývoj. Většina vývojových teorií předpokládá, že emoční změny v dospívání jsou důsledkem kognitivního růstu. Do současné doby nebyla výzkumu vzájemných časových vztahů mezi kognitivními a emočními změnami v průběhu dospívání věnována příliš velká pozornost. Ve studii Havilandové a Kramera (1991), která pracovala s analýzou biografického deníku, se ukazuje, že emoce předcházely vývoji abstraktních úvah a posilovaly jej. Jak shrnují Abeová a Izard (1999), emoce hrají vzhledem k jejich adaptivním a motivačním funkcím centrální roli při napomáhání dosahování vývojových milníků a zvládání vývojových úkolů v průběhu dětství a dospívání. Kognitivní a sociální vývoj je v tomto smyslu závislý na emocích. Emoce jsou podle teorie diskrétních emocí rovněž „stavebními kameny“ při utváření osobnosti. Každá emoce organizuje kognici a chování jiným, specifickým způsobem. V průběhu vývoje tak rozdíly ve způsobech prožívání a vyjadřování určitých typů emocí vedou k charakteristickým stavům v sekvencích emocí, kognicí a jednání. Ty se naopak dále rozvíjejí v tzv. molární personální rysy. Teorie diskrétních emocí předpokládá, že výraz emocí je spojen s osobnostními dimenzemi ze tří hlavních důvodů. Emoční výraz označuje aktuální pocitový stav. Prožívání emoce následně ovlivňuje vnímání, kognici a chování dětí i dospělých. Emoční výraz ovlivňuje pocitový stav prostřednictvím procesu senzorické zpětné vazby. Zpětná vazba o probíhající emoci aktivuje další hodnotící procesy a tak upravuje subjektivní pocitový stav, který – jak bylo právě řečeno – ovlivňuje ostatní psychické procesy (Izard, 1991). Emoční exprese funguje jako klíč v sociálních interakcích a vzbuzuje reakce druhých lidí. V průběhu času frekvence a intenzita, s níž se dítě obrací k druhým při vyjadřování svých emocí, utváří jeho osobnost zprostředkovaně tak, že ovlivňuje způsob interakce s druhými lidmi.
Emoční fungování v dospělosti Na rozdíl od vývojových funkcí emocí v dětství a v dospívání nebyla emočním změnám a jejich funkcím v dospělém a starším věku věnována systematická pozornost. Dlouhou dobu se vycházelo z přesvědčení, že emoční fungování ve zralém věku odpovídá biologickým a kognitivním funkcím v dospělosti a ve stáří. Tomu
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172494
by odpovídalo určité vyrovnání se v pozdní adolescenci a rané dospělosti, potom dlouhé období relativní stability v průběhu středního věku a postupné zhoršování emocionality ve stáří. V poslední době se objevuje více literatury zabývající se emocionalitou dospělosti a stáří a ta vykresluje jiný a výrazně pozitivnější obraz toho, jak emoční fungování v tomto období probíhá. Ukazuje se, že starší lidé oproti mladším vykazují rostoucí komplexnost svých mentálních reprezentací, vykazují také lepší emoční regulaci a lépe propracované systémy emoční exprese. Starší lidé oproti mladším jsou také relativně š astnější a spokojenější se svým životem. Věk je v některých studiích (Mroczek a Kolarz, 1998) spojen se vzrůstem uváděného pozitivního afektu a s poklesem negativního afektu. Významnost emocí ze subjektivního hlediska s rostoucím věkem také roste. Emoční materiál je lépe zapamatován a hraje ústřednější roli v kognitivní reprezentaci jiných lidí (lidově řečeno v chápání druhých lidí). Starší lidé rovněž více využívají emoční materiál k řešení problémů v interpersonálních záležitostech. V současné době existují dvě vývojové teorie zaměřující se na období celého životního běhu, v nichž emoce hrají důležitou roli. Labouvieová-Viefová a její kolegové ve své teorii zdůrazňují, že jako je špičková intelektová výkonnost situována do středního dospělého věku, tak lze považovat za prokázané, že kognitivní fungování je v pozdější dospělosti mnohem více ovlivněno afektivitou. Podle této teorie děti musejí potlačit svůj primitivní, jednotlivé prožitky spojující afektivní přístup ke světu, aby mohly získat jednotnou kulturně konzistentní reprezentaci světa. Intelektuální vývoj v dospělosti naopak postupuje cestou připojování subjektivní prožitkové informace do už existujících poznatkových struktur. Teoreticky je tak dosahování komplexnosti kognitivních operací spojeno s rostoucím komplexním emocionálním fungováním a snad také s větší flexibilitou ve zvládání nových životních událostí. Druhou teorií relevantní pro emoční fungování v dospělosti je tzv. socioemocionální selektivita (Carstensen, 1993, 1995; Carstensen, Isaacovitz a Charles, 1999). Podle této teorie je důležitým faktorem v emočním vývoji časová proměnná. Zejména čas, který vnímáme, že nám zbývá k prožití, spíše než naše minulá zkušenost. Lidé v dospělém věku mají schopnost vědomě či nevědomě monitorovat průběh životního času a to hraje důležitou roli v jejich motivacích, emocích a ve způsobu strukturování jejich cílů a hodnocení. Protože smrt dává životu zcela jasný časový rámec, chronologický věk je spojen s určitými změnami v životních cílech. Obecně vzato, teorie uvažuje dvě primární „cesty“ sociálních motivů v našem životě: znalostní cestu a emoční cestu. Ta první nás vede k získávání nových informací a k dosahování
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172494
úspěchů v oblastech, které jsou podstatné pro úspěšnou přípravu na budoucnost (např. oblast vzdělání, profese), ta druhá je charakterizována motivy dosáhnout emoční satisfakce a určitého smyslu. Centrální změnou v dospělosti je přesun významnosti v sociálních cílech. Mladší dospělí se zaměřují spíše na cíle poznávací, starší dospělí se zaměřují spíše na cíle emocionální.
Stáří a emoce Starší lidé zažívají pozitivní emoce stejně často jako mladší dospělí, a do věku přibližně 60 let poci ují dokonce méně negativních emocí ve svém každodenním životě. Důležitým zjištěním je fakt, že věk nesnižuje subjektivní intenzitu pozitivních nebo negativních emocí v každodenním životě. Jinými slovy, když starší lidé poci ují emoce, poci ují je zhruba stejně intenzivně jako mladší lidé. Důležitá je podle Carstensenové i skutečnost, že lidé tváří v tvář omezenosti svého životního času začínají preferovat emocionálně smysluplné cíle. Není to starší věk, v němž prožíváme více negativních emočních prožitků. Naopak se zdá, že to je raná dospělost, která je obdobím, v němž je negativní afekt nejčastější. Důležité je zdůraznit, že některé formy pozitivních emocí mohou s věkem poněkud mizet nebo se mohou oslabovat, ale to neznamená, že by se snižovala celková emoční satisfakce a že by se objevovala dominance negativních stavů. Může se tak vysvětlit i zdánlivý paradox, že nevyléčitelně nemocní lidé často popisují svůj život jako lepší než před onemocněním. Ke změně emocionality dochází ve vysokém stáří, kdy oslabování smyslových a tělesných funkcí člověka konfrontuje s pocity bezmoci, závislosti, i ohrožení důstojnosti. Je to období postupného omezování kontaktu, smyslového i sociálního, období, v němž se starý člověk musí vyrovnávat s mnohými ztrátami. To přináší do života starých lidí řadu negativních emocí. Jak ale zdůrazňuje Joan M. Eriksonová24, vyrovnání se s těmito negativními prvky je pokrokem na cestě ke gerotranscendenci provázený i vzestupem životní spokojenosti. Omezení smyslového kontaktu i sociálních vazeb vede k určitému emocionálnímu odstupu, na druhé straně však transcendence přináší klid mysli a rozšířené vědomí sebe. Moudrost tohoto věku a pokora mohou přinést velké osvobození a uspokojení.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172494