Mikuláši příliš velký komfort neslibuje. Roční rozpočet správy se pohybuje v řádu desítek milionů korun. Oproti tomu pracoviště Státních lesů TANAPu v Tatranské Lomnici vypadá jako luxusní sídlo. S rozpočtem v řádu miliard korun, s mnoha nemovitostmi, loveckými chatami a se stovkami zaměstnanců se jistě hospodaří lépe. Každá země to má zkrátka zařízené jinak. Na Slovensku je výsledkem roztříštěná ochrana přírody a poměrně volný ring pro aktivity developerů. Tvrdý odpor vyvíjejí především nevládní organizace, často i velmi sofistikovaně s pomocí právníků a odborných analýz. Sice někdy přehánějí, ale svým extrémním postojem aspoň nutí své protivníky ustoupit z požadavků, které bývají rovněž extrémní. Stejně ale hrají druhé housle. A turisté pořád nikde.
Nemilosrdná samohana Vysokým Tatrám není rady ani pomoci. Titulek jsem si vypůjčil ze slovenského tisku. Kdybych sledoval jen slovenská média, tak do Tater nikdy neodjedu. Horší místo na dovolenou si lze jen těžko představit. Mizerné a drahé služby. Líný personál a žádná zábava. A navíc krátké sjezdovky. „Komunistický skanzen v ceně kapitalistického luxusu,“ čtu si z dopisu čtenáře. Co se člověk všechno nedozví o posvátných horách. A co teprve o posvátné krávě turistického průmyslu – o Rusech. Řeč je spíše o rusky mluvících peněženkách, které jsou, anebo spíše bývaly považovány za důkaz skvěle fungujícího cestovního ruchu. Nikdo nerozhazuje peníze tak lehce jako Rusové, a nápisy azbukou na hotelech a restauracích se proto jeden čas staly běžnou součástí koloritu horských sídel. Jenže kde je Rusům konec. Zmizeli jako Český štít. Zbyl jen stesk a vzpomínka na smutné tóny balalajky. Sklepení hotelu Družba ve středisku Jasná v Nízkých Tatrách zdobí francouzské nápisy, za barem se třpytí lahve s drahým alkoholem a tlumená světla ozařují prázdné pódium. Mimoděk sahám do kapsy, jestli mi tam nezbyla machorka na poslední cigaretu. A kde je Puškin? Kořalka je na svém místě, ale básník zůstal kdesi v zapomenutém baru v Oděse. Zhluboka vdechuji, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172489
po ruské voňavce ale ani stopa. A přece tu býval každý den kabaret. Teď ale mají tanečnice z Liptovského Mikuláše volno. Hotel je sice plný ruštiny, hostům ale chybí milionářský přízvuk. Ani Sergej s Dimitrijem to nezachrání. „Byli jsme lyžovat i na Ukrajině, ale tady jsou lepší služby i prudší svahy a cena celkem přijatelná.“ Mládenci přijeli autem z Minsku. Doma montují v továrně traktory značky Bělorus a tím si na lyžování vydělají. Kabaret je neláká. Opít se umějí i z piva. Do Alp je pro ně daleko. Kde jsou ty doby, kdy turisté ze širých stepí vytahovali z naditých kapes štosy bankovek převázané gumičkou. Ví to i Mark Blitštein, majitel hotelu Družba a cestovní agentury Pilgrim tour. Právě on začal rusky mluvící turisty na Slovensko vozit. Narodil se v Moskvě a jako každý Rus nezapomene připomenout, že v Rudé armádě sloužil u parašutistů. Věřím. Neznám Rusa, který by nebyl u paragánů nebo u speciálních jednotek. Ale k věci. Blitštein uměl v tučných dobách přivézt i 16 tisíc lidí a na letišti v Popradu se mu manažeři klaněli. Ke slovenským podnikatelům je však stejně nemilosrdný jako noviny. „Turisté směřují tam, kde je poměr kvality a ceny lepší. Tady to není.“ Možná proto před hotelem Družba vlaje česká, slovenská, polská a ukrajinská vlajka. Blitštein ví, kdo je na cestě. Pokud jde o Čechy, zbývá jen nostalgie. To je struna, na kterou v Tatrách zatím ještě mohou hrát, ale jen dokud nevyroste v Česku generace, která k těmto horách už žádný vztah mít nebude. Zatím sem Češi vozí na výlety a dovolené své děti velmi často, takže některým z nich se Tatry možná pod kůži dostanou. Ovšem jako obchodník bych na to moc nespoléhal. Podnikatelům už každopádně určitě došlo, že bohatí Rusové byli jen krátkou epizodou a že jiní exotičtí návštěvníci se tu v houfech hned tak asi neukážou. Takže do budoucna musí vsadit především na turisty domácí anebo na ty z okolních zemí. Úspěšný vzor by se našel. Je ale třeba zvednout zrak vysoko k oblakům, kam zalétávají jen tatranští orli a vycházejí tatranští nosiči.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172489
Na stezce a na zádech Na Hrebienku pár metrů od stanice lanovky stojí unimobuňka. Je plná proviantu, uhlí, plynových lahví a dalších zásob. Z přítmí vylézá hubený chlapík, vytahuje krosnu a začíná nakládat. Martin Maličký pracuje u záchranky a do hor nosí zásoby pro radost a pro kondici. Je sprinter. Nakládá si většinou do sedmdesáti kilogramů a pak se rozběhne na Zamkovského chatu. Mám na zádech pár kilo, ale sotva mu stačím. Maťo v posledních letech vyhrává rychlostní vynášky, což je oblíbená zábava tatranských nosičů. Jeho motivace je prostá. „Trochu se protáhnu a v horách je krásně.“ Nosiči mají rádi drsnější podmínky. Stejně jako brigádníci, kteří o práci na horských boudách musí v konkurenci tvrdě zabojovat. Podle toho ale také chaty vypadají. Personál kmitá od rána do večera, všechno běží jako na drátkách a turisté si nestěžují. I proto jsou jednoduché pryčny obsazené skoro celou sezonu. Jen když počasí nepřeje, zůstává personál poněkud osamocený. Ovšem Zamkovského chata leží poměrně blízko a o turisty nouzi nemá. Odtud jsou to dvě hodiny chůze na Terynku. Ta je otevřená celoročně a v zimě je nejvýše položenou a otevřenou chatou vůbec. Chatař Miro Jílek je proslulá postava stejně jako většina jeho kolegů. Nahoru s prázdnou nechodí, jako skoro každý chatař si nakládá pořádnou dávku. Ovšem většinu času tráví jako správný manažer u svých lidí. „Já si nemůžu stěžovat. V podstatě se tu nezastavíme. Objednávky na nocleh máme většinou dlouho dopředu.“ Uprostřed léta 2009 tady znají krizi jen z doslechu nebo z rádia. Spartánské podmínky turistům nevadí, spíše naopak. To je přesně to, co jiná místa nenabízejí. Večery při sporém osvětlení s lidmi, kteří mají stejné zájmy. Ceny jsou vesměs podobné jako v údolí, nocleh vychází obvykle levněji, zvlášť ve vlastním spacáku. Z některých chatařů se občas kvůli dlouhému pobytu mimo civilizaci stávají podivíni, to ale ke koloritu patří. Brigádníci považují práci na chatách za splněný sen, protože je to svým způsobem prestižní džob. O nosičích nemluvě. Kdo ve Vysokých Tatrách nenosil, jako by nebyl. Vysokohorské chaty jsou skvělou ukázkou, jak může fungovat „měkký“ turistický ruch. Přitom chataři nepracují na 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172489