dát výpověď, přestěhovat se do nějakého zapadákova a živit se tam docela normálně… Nechci od nikoho nic. Můžeme začít úplně znovu někde jinde. Sami… Eva se rozesmála. – Ty ses zbláznil. Změňte svět, a to hned. Jeden sám nikdy nic nedokáže, řekla Eva a k vrchnímu dodala: – Dvakrát vodku a džus. Ale tys nechtěl nic dokazovat SÁM. Jeden sám nikdy nic nedokáže. Chtěls, abyste to dokázali SPOLU. Ještě byl možná čas, abyste to dokázali. Vždycky potom už bylo pozdě. Všechno špatné začalo koncem ledna. Nebo začátkem února. Jednou odpoledne nebyla Eva doma. Volals na polikliniku, ale ani tam nebyla. Přitáhla kolem půlnoci s bujnou partou, která se u vás hned cítila jako doma. Neměls ve zvyku dělat scény. Možná jsi nebyl ve formě, nebo to čekání na Evu, která slíbila, že přijde brzy a že spolu půjdete něco koupit. Nepamatuješ si co, ale pamatuješ si, že ses na to odpoledne těšil. Těšil ses, a Eva přišla opilá s partou. Explodovals… Všechen ten vztek, strach o Evu, tvoje momentální problémy v redakci… Vynadals Evě přede všemi a všechny jsi vyhodil ven. Všechny až na Evu. Eva stála proti tobě a klepala se vzteky. – Co si myslíš, ty hňupe, ty sobče… Že máš na mě monopol. Monopol, řekla a práskla dveřmi. Vlezl sis do postele, ale nemohls spát. Čekals. Dočkal ses. Přišla za dvě hodiny. Beze slova se svlékla, složila se do postele a usnula. Pamatuješ si na to ráno, na ten den a noc, co přišla po něm. Pamatuješ si na to docela přesně. Ten den jsi měl dělat tmavě zelenou sedačku. Nic moc. Jenom jsi musel vstávat dřív, abys stihl vytáhnout barevný materiál z ledničky a pak kávu a cigaretu, a sekretářka Jana ti řekla: – Po flámu, nebo chudý duchem? Řekla a šla jinam a ty sis říkal pro sebe: – Nic z toho, a sledovals její zadek a boky, které odcházely. Mizely. – Nic z toho, říkal sis a tupě jsi civěl na tmavě zelenou sedačku a přemýšlels, jak to uděláš. Rozhodl ses, že na to hodíš bílou hamu a reflektory budeš nasvěcovat jenom pozadí. Ze tří stran. Rozhodl ses, že to uděláš přístrojem ROLLEIFLEX SL 66, protože jsi s ním dělal nejradši. Přišel architekt Miro a zeptal se, jak to půjde. Vykouřili jste cigaretu. – Chceš to nějak jinak? zeptal
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172335
ses. Nechtěl. Bylo to jednoduché. Pořídils pět záběrů, každý pojištěný jinou expozicí. Vydělals filmy z kazet a předal je Janě, aby je odeslala do laboratoře. Tvoje hodinky značky Raketa ukazovaly pomalu čas k jídlu. Vedle v kanceláři odpískala pára v konvici čas na kávu. – Deš na oběd? zeptal ses Jany. – Mm…, usmála se. Odešels sám do bufetu, který byl vedle v ulici. Jedli tam většinou všichni. Dalo se tam jíst za málo peněz smažený sýr s vlašským salátem, pivo, karbenátky, klobásy – jídlo velice zaměstnaných lidí s omezeným příjmem financí. Dieta zaměstnaných manuálů, studentů, intelektuálů, vedoucí pomalu k žaludečním vředům. Tři jídla se střídala den co den. Dal sis smažený sýr, rohlík, vlašák a pivo. Na tácku sis přinesl jídlo ke stolu, kde seděl architekt Miro s redaktorem Pavlem. – Přisedni, řekli ti, když už jsi seděl. Povídali si o výstavě interiérů a nábytku, která měla být příští týden v Brně. Oba se těšili. – Konečně zase akce jak má být. Ze dvou plátků sýra jsi snědl jeden a půl. Pak ses vrátil zpátky. Žádný telefon? Žádný. Prohlížels ve svém kumbále nějaké starší věci. Vybírals nejlepší snímky pro příští číslo. Pils kávu, kouřils a pak jsi zanesl materiál šéfovi. Na jeho stole ležel poslední výtisk vašeho časopisu s bezvadně zařízeným interiérem na titulní stránce. – Fajn, řekl šéf, aniž se podíval na to, cos mu přinesl. – Příští týden je to Brno. Počítej s tím, řekl ti. – Jasně, odpověděls, protože šéf měl rád nadšení do práce, rozhodnost, fofr. – Tak ahoj, řekl ti a už se hrabal v papírech na stole. Prošels vedlejší kanceláří, kde měli všichni stejně naspěch. Rozdrnčené telefony, poznámkové bloky založené propiskou, nepořádek na stolech, káva. Z útržků vět jsi zachytil, že shánějí pomeranče. (Konečně šéf měl rád nadšení, fofr…) Potom sis chvíli dělal pro sebe. Potom tě pozval Vlastík na pivo. Neměls chuť, ale po včerejšku se ti nechtělo domů. Pivo, cigarety, záležitosti časopisů, Vlastíkovy osobní problémy, problémy všech lidí, celé společnosti, celého světa. – Tak ahoj. Zítra, rozloučili jste se. Stalo se to, když jste se rozloučili a tys ušel několik kroků a zastavil ses na křižovatce. Nebyla ještě tma. Na křižovatce stála auta a čekala. V jednom z nich jsi uviděl Evu s nějakým
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172335
mužem. Byl to zelený saab. Eva se smála. Musela se hlasitě smát, protože zaklonila hlavu dozadu. Muž se smál a díval se před sebe na semafor. Eva se smála a pak toho muže vedle sebe políbila. Políbila ho a smála se dál. Na semaforu blikla zelená a zelený saab ostře vyrazil kupředu. Pryč od tebe. Pryč… Teprve v tu chvíli, kdy se scéna, kterou jsi viděl, pohnula, teprve tehdy si něco v tobě uvědomilo, cos viděl, a najednou jsi měl stažené hrdlo, slyšels svoje srdce. Stáls a potom jsi pomalu přešel silnici a ještě pořád ses s tím nedokázal smířit. Nebyla ještě tma. Šels pomalu po chodníku. Byla zima, a pak ti to všechno došlo a málem jsi začal nad sebou fňukat. Byls nejmenší, ošizený, ukřivděný. Šels k električce – tramvaji. Cestou jsi viděl mladé milence. Líbali se v chůzi. Myslel sis, že ti to dělají schválně. Postavil ses na ostrůvek a čekals na električku. Stmívalo se. Nějaká žena uklidňovala dítě. Dva muži se hlasitě bavili o hokeji. Z oken rozsvícených domů svítila žlutá světla. Kolem projížděla velikou rychlostí auta, která za sebou zanechávala rozplizlé otisky koncových světel v mlze výfukových plynů. – Všechno je normální. Všechno pokračuje, říkal sis. Přijela tramvaj. Nastoupils. Vešel jsi a stoupl sis dozadu k oknu, aby ti nikdo neviděl do tváře. Jels a nevěděls, kam jedeš, proč jedeš. Bylo ti to jedno. Někde v centru jsi vystoupil a šels dál pěšky. Chtělo se ti zařvat. Něco. Cokoliv. Něco zařvat. Něco sprostého. Nějaké poselství nebo svědectví o tom, že je ti blbě. Blbě! Ještě jsi neměl za spojence čas, aby ti napověděl, že všechno minulé už teď neexistuje a bude existovat méně a méně. Blbě…, říkal sis a nevěděls, jestli se máš pořádně opít nebo se vrátit a někoho zabít. Žádnou jinou cestu jsi tehdy neznal. Chodils centrem města. Uklízečky žehlily podlahy velkých samoobsluh. V pasážích postávali lidé, kouřili, na někoho čekali. Čekali na filmy – iluze, na filmy – příběhy. Z oken restaurací se ozýval šum a reprodukovaná hudba. Za skly osvětlených výkladů se nabízely předměty, suroviny, potraviny, umění. Ze skříněk s programy kin a divadel se usmívali herci. Zasev jiné roli. Opět jiní, stejní, večerní ruch na křižovatkách, neony, shon a pořádek a déšť nebo
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172335