23 Ginettiným hostincem prošel již nespočet hostů. Za těch několik desetiletí, po která spravovala hostinec Sv. Marie, se docela naučila odhadnout lidi. Když se před ní krátce před půlnocí objevila rozrušená plnoštíhlá bosá žena v krátkých pyžamových kalhotách a tričku, prostým pokynutím jí ukázala na telefon ve vstupní chodbě. Eva se třásla směsicí chladu, únavy a vyčerpání, které se zmocnilo každého kousku jejího těla, a sotva zvládla vytočit domácí kolínské číslo. Telefon okamžitě zvedla Anna. „Řekla jsi, že můžu volat ve dne i v noci,“ ospravedlňo vala se okamžitě matce, která tušila, že jí volala právě ona. Samozřejmě že noční telefonát byl z Kolína, jak jinak. „Co se stalo?“ „Maminko, u mě v pokoji je vlkodlak,“ chvěl se tenký hlásek. Vlkodlak. No jasně. S těmi se nejlíp bojuje z Francie, to ví přece každý. Že by Frido Anně dovolil dívat se na strašidelné filmy společně s velkými dětmi? „Proč nejdeš za tatínkem, miláčku?“ „Když tatínek na vlkodlaky nevěří. Tak je nemůže najít.“ Jak je to prosté. Když jeden nevěří na vlkodlaky, může si v klidu spát, přestože to má k potenciálnímu nebezpečí asi tak deset metrů. „A co ostatní děti?“ „Ty se mi tak akorát vysmějou.“ Eva moc dobře věděla, že tady nejde o žádné vlkodlaky. Anně se stýskalo po mamince, stejně jako se Evě stýskalo po dcerce i po zbytku rodiny. Ale to v tuhle chvíli nikomu nepomůže.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172242
„Zlato, víš, co mi zpívala babička Lore, když jsem nemohla usnout?“ Eva si sedla na kamennou podlahu, opřela se zády o chladnou stěnu a začala do sluchátka broukat písničku. Měla moc hezký a příjemný hlas. Ginette přestala vytírat kuchyň a dojatě poslouchala. Stejně jako daleko v Kolíně poslouchala malá holčička. Anna nemohla ani promluvit, jak se jí smutkem stáhlo hrdlo. Ale Eva stejně věděla, jak se dívenka cítí. „Taky se mi po tobě stýská. Po vás všech. Zalez si ke mně do postele. A dej za mě pusu tatínkovi. Krásně spinkej.“ „Maminko, ty brečíš?“ zjišťovala Anna nedůvěřivě. Eva si setřela slzy z tváří a dušovala se: „Ne, kdepak. Nebrečím.“ Když Eva zavěsila, padl jí zrak na zažloutlý kus papíru. Vedle telefonu visel jízdní řád místních autobusů. Tlustá růžová písmenka oznamovala, že je tu šance na záchranu. Eva se soustředila jen na několik málo slov: odjezd směr letiště — 8.15.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172242
24 Nad kopci pomalu vycházelo slunce a zalévalo šedivé fasády teplým zlatem, úzkými uličkami se rozléhal hluk projíždějícího skútru a někde jako o život kokrhali dva kohouti. A Eva pořád ještě nevěděla, co má dělat. Jako by se jí v nitru zarputile dohadovaly dvě duše. „Druhý den už to bude lepší,“ tvrdila jedna. „Chodit? Proboha! Už ani metr. Prosím, už ne,“ žadonila druhá. „Anna to zvládne i bez tebe. Jediný, kdo to tu nezvládá, jsi ty.“ „Musíš jet domů. Zapomněla jsi jim tam napsat, jak se obsluhuje sušička na prádlo.“ „Jiné matky to taky zvládají. Podívej se například na Caroline. Tak proč ne ty?“ „Chceš to vzdát? Jako jediná?“ „To jsi teda pořádnej loser.“ „Evo, vstávej!“ To už ale nebyly vnitřní hlasy. Byla to Caroline, která se ji pokoušela jemně probudit. „Proč? Už?“ mumlala Eva. Někde mezi povzbudivými výkřiky a beznadějným sebeobviňováním musela usnout. „Už je půl osmé. Když vyrazíme hned po snídani, zvládneme tu nejtěžší část cesty, než udeří polední vedro,“ povzbuzovala ji Caroline. Eva se vyčerpaně zřítila zpátky na polštář. Jak to ty její kamarádky jenom dělají? Judith po ránu rozjímala před poněkud pošramoceným pseudooltářem pro Arneho, a do konce i Estella už byla nalíčená. „Já za vámi hned přijdu,“ slíbila přítelkyním, které mizely s touhou po kávě a hladové jako vlci směrem k jídelně. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172242