co mě a Vinterbloda od nich oddělovalo, byla schopnost plně a zcela se oddat tomu jinému, té druhé stránce, brutální a životně důležité temnotě, která nás obklopovala. „No, noviny a všichni ostatní pitomci nás sice nazývají satanisty, ale tak to přece není, to je chyba. Nikdo z nás není biblický vyznavač satana, vždyť tohle je křesťanská terminologie. Slovo satan je převzaté z ubohýho křesťanství. My jsme především norští muzikanti, muzika je naším nejvyšším cílem, ne jenom postoj a myšlení, ale muzika, blackmetalová muzika, že jo?“ Vinterblod se na mě úkosem podíval, ztěžka zakroutil hlavou a odkopl zlomenou paličku od bicích. „Ne, ne, ne, budeme co možná největším protikladem obecných hodnot naší doby, tedy nebezpečím pro lidi všech kultur a ras! Slovo satan znamená jak svobodu, tak i odpor, a pro nás jedinečnou norskou volnost. Přestože národní satanismus je jen můj pojem, všichni čtyři jsme vlastně synové zapomenuté mentality a autority, která kdysi vládla v naší zemi. A já chci, aby se něco z toho vrátilo, chci se setkat s nádhernými a zhrzenými dušemi minulosti a pak je přetvořit podle svého!“ Vinterblod mírně sklonil hlavu a nadechl se. „Norská vlajka bude viset křížem dolů, vlát v zimním větru a ze všech sil bičovat naše srdce!“ Orcust a Demonur pořád nic neříkali, jen seděli a civěli do země. Podíval jsem se na hodiny na mobilním telefonu a uvědomil si, že tu Hilde bude co nevidět. Jak ji ten 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172240
blázen stojící přede mnou přijme? Zachvěl jsem se, šumění komba na zpěv jen umocňovalo můj neklid a bylo mi ještě větší horko. Teď by neměla přijít, dnes ne, později, ale ne dnes. Dozkoušeli jsme a já jsem doufal, že Vinterblod bude chtít jít napřed a počká na mě v kavárně, ale celou dobu stál ve dveřích, dokud jsem nevypnul kombo, nesbalil si kabely a nevyměnil mikrofon. Představoval jsem si, jak asi bude Hilde reagovat. Prošli jsme temnou chodbou, zabouchli za sebou dveře a pokračovali po schodech nahoru na ulici, a tam stála ona. Když nás uviděla, usmála se na mě. „Jdu přesně?“ „Jo, jestli jsi přišla teď, tak jsi tu přesně,“ vysoukal jsem ze sebe. Musel jsem něco vymyslet. „Pamatuješ si na Vinterbloda?“ Stoupl jsem si stranou a mávl rukou směrem k Vinterblodovi, jako bych představoval nějakou pamětihodnost. „Ale jo, už jsem o něm hodně slyšela…“ Vinterblod si Hilde rychle změřil pohledem, ale neměl se k tomu, aby jí podal ruku. Místo toho jí jen lehce pokynul. Pak začal neklidně a mrzutě přehlížet ulici. Měl jsem pocit, jako bych udělal něco špatného, jako kdybych někoho podvedl. Hilde se nepřestávala usmívat a s očekáváním 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172240
hleděla na Vinterbloda. Odkašlal jsem si, poškrábal jsem se na hlavě a zadíval se do země. „Teď jsme pár hodin zkoušeli… já a Vinterblod jsme si říkali, že se půjdeme projít, už jsme se shodli, že nás budeš fotit, takže musíš jen počkat, až si na to najdeme čas a místo.“ „Dobře. Kam máte namířeno teď? Klidně můžu s vámi, čas mám,“ odpověděla vstřícně. Vinterblod rozzuřeně kopl do zdi, pohodil vlasy a zkřížil ruce přes prsa. „Nepůjdeme už?“ povzdychl si. „Potřebuju si teď s Vinterblodem o samotě trochu promluvit a vymyslet, kde se vyfotíme…“ Vůbec jsem nevěděl, kam s očima, rád bych ji vzal s námi do hospody nebo do kavárny, ale Vinterblod byl příliš neklidný, příliš zamlklý. V krátkém tichém okamžiku jsem si prohlédl její pihy, úzké modré oči, zvýrazněné černou linkou, a hebký štíhlý krk, potom jsem se podíval na Vinterbloda, na jeho nazrzlé vousy a šedou kůži, špičatý tvrdý nos a úzké rty se staženými koutky. „Jsi tu autem, Hilde?“ zeptal jsem se. „Ano.“ „Myslíš, že bys nás mohla svézt kousek za město? Chystáme se totiž nahoru na Løvstakken, cestou můžeme prohodit pár slov,“ řekl jsem. „To by šlo,“ odpověděla Hilde. „Taky se s námi trochu projedeš, ne?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172240