prej jakou petici? Proti demolici chalup, hulákám. Zase zmizí a pak jde zpátky k záhonu, veme motyčku a dál se vrtá v zemi. Povídám, co Venca říkal? On leží, povídá babička. Vím, že leží, ale podepíše nám to? Máte to prej večer přinést do hospody…“ Anna se uculovala a já jen nevěřícně kroutila hlavou. „Chápeš to?“ mávala mi Olina před očima listem s podpisy. „Tady jde o to, jestli mu zbouraj chalupu, a on leží na kanapi!“ „Odpolední spánek,“ konstatovala Anna. „Ten tvůj strejda je stejně divnej patron,“ řekla Olina. „To víš, starej mládenec,“ pokrčila jsem rameny. „Hele, a je pravda, že v životě nebyl dál než autobusem v Budějcích? Říká se to.“ „To je blbost,“ protestovala jsem, „jednou byl v Praze, když tam jeli se školou na výlet. Vyprávěl mi to.“ „A jak je to dlouho?“ „Asi pětatřicet let…“ Anna vyprskla smíchy. Stmívalo se a já jsem zase dřepěla u strejdy v chalupě a spíš než učení jsem věnovala čas bezduchému zírání na řeku. Učebnici jsem měla položenou na psacím stroji přikrytém látkou a civěla jsem oknem ven. Čekala jsem Olinu, ale objevil se Honza. „Nějak ses polekala. Nemáš čistý svědomí, co?“ řekl a vzal si z válendy helmu. „Neboj, jdu si jenom pro motorku.“ „Kam jedeš? Táta tě pustil?“ „To jsou blbý otázky… Táta šel na výbor, mají tam schůzi.“ „A co je na tom k smíchu?“ „Tvářil se důležitě, jako by šel na zasedání vlády.“ „Kdy vy dva už se přestanete štěkat?“ „Je směšnej. Jak si zakládá na tom, že je na národním výboru! Přitom ho tam s tím jeho polepeným kádrovým profilem trpí jen proto, že to nikdo ze vsi nechce dělat. A ti jeho lidovci? Stejně dělaj jenom to, co jim komunisti dovolí.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172239
Přišel ke mně a otevřel modré desky. Prolistoval podpisové archy. „No hezký, ségra. Já věděl, že tu potají něco chystáš.“ „Je tam i tvoje jméno, všimnul sis?“ „Jo. A taky tátovo. Vyhodil tě s tím, co?“ „Nechci mu o tom zatím říkat, dokud nesebereme nějaký podpisy.“ „Dej sem nějaký pero,“ řekl Honza a zatvářil se škodolibě. „Až se o tomhle fotr dozví, tak se příšerně nasere…“ Olina přišla až večer. „Byla jsem nejdřív u vás doma,“ spustila a dosedla zprudka na válendu, až zavrzala. „Neřeklas doufám tátovi nic.“ „Ne, mluvila jsem jen s tvojí mámou. Stejně jsem si ale říkala, Hani, jestli to má cenu? Bytovka je na kopci, může jim to bejt jedno.“ „Dobře, ale bydlí tu ve vsi stejně jako my. Anna taky říkala, že musíme obejít všechny, aby to mělo váhu.“ „Jenže si to představ. Holcová — má to smysl? Ty ze třetího patra, možná. A Skopal, víš, co povídá v hospodě, když se naleje. Že by to tu měli zaplavit všechno. Já se ho štítím…“ „Skopčák s Arankou nám to podepíšou, to se neboj. U ostatních uvidíme. Zkusit to musíme.“ „Ale ke Skopalům jdeš sama. A k Holcový taky.“ „Proč taky k Holcový?“ „Znáš ji z kravína.“ „A ty ji znáš z krámu.“ „Pošleme tam Annu,“ zasvítilo Olině v očích. „Není doma, jeli někam s Chozém.“ Chvíli jsme se ještě dohadovaly, než jsem vzala listiny i s deskami, a vyrazily jsme. Už byla tma. Vzaly jsme to oklikou kolem hospody a nahoru ke sklaďáku, takže jsme k bytovce přišly shora.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172239
„Sakra, Skopčák tu nemá auto,“ všimla jsem si. V jejich okně v přízemí se ale svítilo. Bylo zavřené, ale slyšely jsme odtud hlasitou hudbu a ostrý hlas. „Arana zpívá?“ zarazila se Olina. „Ne, spíš nadává,“ řekla jsem. „Hm, a dost sprostě,“ přikývla Olina. Vešly jsme do chodby, nahmatala jsem ve tmě vypínač. Nic. „Asi prdlá žárovka.“ Z Olinina hlasu jsem poznala, že se jí dál vůbec nechce. „Nebuď strašpytel.“ Světlo nesvítilo ani na schodech. Olina se bála nahoru, ale bála se i zůstat v tmavé chodbě sama. Stoupala jsem tmou po schodišti a kolem boků cítila Olininy dlaně. „Držíš se mě jako klíště,“ zašeptala jsem. Škvíra nad prahem byla zalitá světlem. Zaťukala jsem na dveře a ustoupila o krok, šlápla jsem přitom Olině na nohu. Schovala se za mě, jakmile se dveře otevřely. Paní Holcová stála na prahu v potrhané zástěře. V levé ruce doutnala cigareta zaklesnutá mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Dlouhá rourka popela odpadla na zašlé linoleum. Vytáhla jsem z desek arch s podpisy. Podívala se na papíry a na mě, ale nevypadlo z ní jediné slovo. Nevěděla jsem, jestli to mám opakovat. Co jí umřel manžel, skoro nevycházela z bytu. Šel odtud nepříjemný zápach. Nahlédla jsem jí přes rameno, v rohu chodbičky byla hromada odpadků, prázdné plechovky se zubatými víčky, modré igelitové sáčky od mléka, zmuchlané papíry a nějaký stočený zakrvácený obvaz. Zkusila jsem jí to ještě jednou vysvětlit, ale Olina mě dloubala zezadu do páteře. Najednou jsme se ocitly zase ve tmě. „Pojď, ta je mimo. A ten smrad se nedá vydržet,“ zašeptala Olina. U vedlejší partaje jsme měly větší štěstí. Dva podpisy. Druhé patro jsme zvládly taky potmě. Naše kroky zněly po schodišti dolů i s ozvěnou, zastavila jsem se v přízemí přede dveřmi
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172239