mě, ale potřebuješ mě a někdy ne jen na tuhle špinavou práci, co?“ Posadil se vedle ní a silou si přitáhl její ruku do svého klína. „Cejtíš, jak moc mě vzrušuješ?“ Kateřina se rychle ohnala pravou rukou a přitiskla mu k hrdlu dýku. „Tohle jsem se naučila od tebe, pamatuješ?“ Nechápal, kde vzala tu dýku. Její pravá ruka mu najednou vystřelila k tváři a pak už cítil jen ledové ostří, jak se zabodává do kůže. Mířila mu přesně na tepnu, stačilo by, kdyby jen trochu přitlačila. Uvědomoval si však, že ho nechce zabít, teď ještě ne. Jen mu chtěla ukázat, že není tak bezbranná, za jakou ji považuje. „Posaď se zpátky,“ ukázala na protější místo a pomalu dýku stahovala z jeho hrdla. „A chvíli mlč, unavují mě tvé hloupé řeči.“
Na statku Lažeckých se zatím schylovalo k bouři. Karolína propadla záchvatu paniky, třásla se, jako by měla zimnici, a v očích se jí zračil strach. Až po dlouhém naléhání se konečně usadila ke stolu. „Musíme odsud odejít, musíme odsud všichni zmizet! Přivedla jsem vás do neštěstí,“ opakovala stále. „O čem to mluvíš, Karolíno?!“ zakřičel Adam a vztekle uhodil do stolu. Ano, i jemu setkání se Stradovou připadalo poněkud zvláštní, rozhodně se jím však nezaobíral celou cestu domů a nevyváděl kvůli tomu, jako by jim šlo o život. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172169
„To ta žena… Všechny nás nechá zabít.“ „Jaká žena?“ obrátil se rychtář k synovi. Z Karolíny nemohl dostat jediné rozumné slovo, ale zároveň si uvědomoval, že nemůže spoléhat na synův úsudek. Kolikrát už se nechal od lidí podvést, kolikrát už špatně odhadl jejich chování… „Kateřina Stradová,“ promluvila náhle Karolína a pak se rozhodla říct jim vše, co jí sdělila matka předtím, než zemřela. Kdyby jim to zatajila, nepochopili by, proč odsud musí okamžitě odejít, proč nesmí zůstat a vyčkávat na smrt.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172169
Otto Lažecký se nikdy nenechal pohltit panikou nebo strachem. Nejinak tomu bylo i poté, co vyslechl Karolínin příběh. Ano, skutečně se nad jejich statkem schyluje k bouři, možná největší, k jaké došlo po celé generace. Na něm stále zůstávala zodpovědnost za celou rodinu, Adam toho nebyl schopen a rychtář to po něm ani nevyžadoval. On jediný mohl všechny ovládnout svojí rozhodností, ubezpečit je, dát jim naději, že nemusí dojít k nejhoršímu. A upřímně si i myslel, že se nic hrozného nestane. Je to přece už tolik let, opakoval si v duchu. Proč by se měla ta žena mstít? Za co? Pokud uvažoval správně, soupeřila s pravou Karolíninou matkou o postavení u Rudolfa, ale nyní ji už nic nemůže ohrozit, pravda nikdy nevyjde najevo. Ano, mohou zůstat naprosto klidní. Adam čekal na další otcova slova. Už dlouho seděl u stolu, celý zamračený, a nic neříkal. „Co budeme dělat? Mám odejít?“ osmělila se Karolína a v očích se jí zaleskly slzy. Rychtář se na ni překvapeně podíval. „Kam bys měla odcházet? Proč? Je to minulost, se kterou ses na
<
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172169