Josef „Pepson“ Snětivý
pomínám handicapovaného medvídka). Nesmíme ovšem zapomenout ani na jiné rasy: černé gazely jsem už zmínil, ty štíhlé budou, zavěšeny do svých pastelkovitých protějšků, dávno pryč, až já dosupím do cíle. Jejich korpulentní soukmenovkyně sice předbíhám, ale barokní radost z pohybu ostře kontrastuje s mou kubisticky zvrásněnou tváří. Asiatky nevidět až na jedinou, Číňanku v tričku s nápisem Fakultní nemocnice Motol, pod nímž se skví multikulturní heslo: „Každá kůže může běhat!“ Vzpomenu si na svou dávnou přítelkyni Hanku, taktéž sestřičku z Motola. Méně genderově ohleduplní doktoři tam tehdy říkali „kůže“ všem sestřičkám, takže Číňanka má vlastně pravdu na druhou. Snad jen pohled na vnadné české běžkyně mě ještě drží při životě… Kilometry se vlečou jako smůla plačícího stromu a plakat se chce i mně – nejvíc na šestnáctém kilometru v Libni. Do cíle zbývá ještě celých pět a já si kladu otázku, zda jsem připraven na odchod z tohoto světa. Vtom mě předbíhají dvě prdelaté Britky. Tváří se svěže a vesele a jedna z nich povídá své kamarádce: „Jsem fakt vzrušená.“ Kolegyňka opáčí s šelmovským úsměvem: „A já mám pocit, jako bych se právě udělala!“ Konec. Já nejsem po celou dobu schopen jediné topořivé představy, natožpak libých pocitů (jediná myšlenka týkající se sexu je ta, zda ho budu ještě někdy schopen). Nadržené poddané Jejího Veličenstva byly také posledními ženami, jež můj rozostřený zrak dokázal na trati ske98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172167
SAMOLÁSKY A SOULÁSKY
novat. Zbytek kalvárie trávím křečovitými přísuny vpřed se zrakem upřeným k pohupující se zemi, podoben pavouku, jemuž utrhali všechny nohy kromě dvou. Kolem hýkají sanitky a v jejich žlutém zátiší spočívají ti, kteří už mají dost. Dost mám i já, ale ješitnost mi brání nechat si vpíchnout infuzi. Dva chudáci, muž a žena, leží na podložce kousek od Mánesova mostu. Do cíle zbývá nějakých tři sta metrů, já už vím, že jsem přežil, a tak je mi líto těch, kteří tak těsně přišli o svůj cílový orgasmus. Vzpomenu si na další dávnou kámošku, studentku Barču. Když jsem ji konečně odlákal od maminky a přilákal do doupěte, zavolal mi v nejlepším obchodní ředitel mého největšího klienta. To ještě skousla. Když ovšem zavolal asi za minutu znovu, zvedla se a oblékla… A už nikdy nic nebylo. Doufám, že aspoň tyhle trosečníky rozchodí záchranáři natolik, aby se ještě v limitu dovlekli do nedalekého cíle. „No jo… Frajírci… Budou machrovat, a pak tady takhle skončej!“ šklebí se postarší traťová uklízečka. Nemám sílu ani na to, abych ji odkázal do patřičných mezí. Cíl… Na radost už nezbývá energie. Zázemí se hemží lehce zrůžovělými děvčaty, pro něž bylo toto peklo nejspíš jen zahřívacím kolem před podvečerní zumbou či zkouškou na květnový (celo)maraton (za rok se k nim připojím, řekl jsem si, ale tentokrát jsem neobelhal ani sám sebe). „Pokračujte,“ dloubla do mě pořadatelka. To se snadno řekne – betonové nohy během několika okamžiků vrostly 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172167
Josef „Pepson“ Snětivý
do dláždění u Rudolfina. Nakonec se přece jen vrávoravě rozejdu k šatnám. Bolí mě vše a rafinovanou špičkou mého utrpení jsou rozedrané bradavky. Milé dámy, nepochybuji o citlivosti těch vašich. Vydáte-li se na podobně dlouhou trať, jistě je dobré natřít je mastí či přelepit náplastí. Já však dobré rady pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven, a pak musím zažívat pocity, jež mají k rozkoši proklatě daleko. Převlékám se. Metr ode mě stojí rozesmátý mladík a hlučně sděluje svým přátelům čas, jehož dosáhl. Potěší mě, že byl ještě pomalejší než já. Mnohem víc mě však zaujme masivní piercing z chirurgické ocele, zabořený pod jeho levou bradavkou (a věřte mi, chlapům na prsa většinou nekoukám). Je mi špatně už při představě, jaké pocity musí takový ocelový vetřelec působit byť jen v klidu. Bradkatý frajer se však tváří pobaveně, zřejmě je na cizí tělíska zvyklý. Doplním tekutiny (jejich ztráta při závodě způsobila, že jsem se po dlouhé době dostal pod devadesát kilo, ovšem tento stav trval jen pár dnů, neřkuli hodin) a potácím se k metru. Je ještě narvanější než ráno. Zase spousta hezkých žen… Dostávám chuť do života!
Hubená blondýna, zapřená o tyč, vyndává z batůžku smartphone a platí cosi přes internet (rád vzpomínám na 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172167