„To nechci. Děláš, jako bys mě neznal. Všechno sama za sebe!“ „Stejně bych to pro tebe rád dělal.“ „Dej pokoj,“ máchla jsem rukou. Další slepičí gesto. Všechno mohlo být zase dobré, jenže… Moje Klárko, tak jsem zaslechla o Tvém divadelním úspěchu. Gratuluji. V divadle se Ti bude líbit, uvidíš. Navíc Simonka Pokorná je moc milá slečna. Prý. Já ji vlastně znám jen z vyprávění. Ale co se mi vůbec nezamlouvá, je to, žes byla na kafi s tou mrchou. Copak jsi zapomněla, že Tě vyrazila z bytu? To kvůli ní začaly všechny tyhle problémy! Ty krávo blbá! Všechny problémy začaly kvůli tobě! … Myslím, že by Tě někdo měl hlídat. Protože některé věci, které děláš, jsou opravdu absurdní. A ve Tvém jednání občas nevidím sebemenší vyspělost. Super, teď mi začni jako všichni předhazovat, že jsem nevyzrálá a bůhvíco ještě. Nebýt taková, nepíšu přece pro puberťáky!
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172156
… Doufám, že ses nijak neurazila. Prostě Ti sděluji pravdu, protože si ji zasloužíš. A já Ti ji budu vždycky předkládat a nikdy Ti nechci lhát. Tvá, navždy Tvá Alice… „Co to čteš?“ vytrhl mě Tomáš z prázdného zírání na papír. „Píše mi. I sem. Vlastně už podruhý,“ sekala jsem slova. „Ta šílená baba.“ „Přesně tahle. Teprve dneska jsem se setkala s tou režisérkou a zítra se jdu podívat do divadla a seznámit s herci, a ona už o tom ví! Jak je to možný? Copak má stádo soukromých oček?“ „Taky to nechápu.“ „Kde všechny ty informace bere?“ přemýšlela jsem nahlas. Pořád mi vycházela možnost, že mě buď sleduje ona sama, nebo na to někoho zaplatila. Ale nepřipadalo mi, že bych často potkávala nějakého člověka. Nevybavoval se mi žádný podezřele často vídaný obličej. A já se na lidi dívám! Milá Alice, Sice nechápu, kde se dozvídáš tolik detailů z mého soukromého, opakuji, soukromého, života, ale je mi to vlastně fuk. Jen bych Ti ráda sdělila, že se mi nelíbí být pronásledována, ať už Tebou, či kýmkoliv jiným. Žádám Tě, abys už konečně splnila mé přání
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172156
a vytratila se z mého už tak ubohého života. Asi si to zcela neuvědomuješ, ale od Tvého prvního dopisu se moje bytí začíná sypat. Rozpadat. Mám v úmyslu se k Lence vrátit a Ty mi to nepřekazíš, rozumíš? Doufám, že toto je poslední korespondence mezi námi dvěma. Klára
P V devět ráno mě vzbudil telefon. Lenka. Její fotka na displayi, hlas Tarjy Turunen. Měla jsem hroznou radost. Chtěla jsem jí povědět o mé nové práci. O tom, že bych zase ráda byla s ní. Že ji zbožňuji a kdovíco ještě. Ale mně se nikdy nic nemůže vydařit. Zřejmě nesmím být delší dobu šťastná. Možná je to proti přírodě, aby se Kláře Mikanové něco nerozsypalo. „Kláro?“ „Poslouchám,“ řekla jsem, zklamaná odtažitým tónem v jejím hlase. Telefony hlas zkreslují, ale v tomhle jsem se nemýlila. „Přijď sem.“ „Děje se něco?“ „Kdyby ne, tak tě neruším s tvým novým objevem!“ „Cože? Dej mi půl hodinky.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172156