„Dobrý den, pane. Jak jistì tušíte, navštívili jsme vás v tuto smutnou a nanejvýš truchlivou hodinu, abychom –“ „Herci pøijeli!“ zaradoval se Heøman a zatleskal. „Pøišli jste nás pozvat do divadla na nìjakou tu taškaøici ve stylu komedie dell’arte, viïte, pánové! Ale kde jste nechali svou kolombínu? Soudím, že bez kolombíny harlekýnùm nìco chybí.“ „Dostala mìsíčky,“ vysvìtlil hromotluk Franta. „Tenhle mìsíc už potøetí. Znáte ženský, u nich je to hned, i když do nich a do melounu nevidíte.“ Heømanova zasvìcená otázka Hynkovi napovìdìla, že nemají pøed sebou pouhého zazobance, ale i kulturního človìka. Pøekvapilo ho to. jelikož z každodenního styku s lidmi z rùzných společenských vrstev získal zkušenost, že zazobanci bývají vìtšinou neotesanci a hòupi, pokud jde o vìci kultury, kdežto vzdìlanci že jsou zase chudí. No prosím, a teï mají pøed sebou jak zazobance, tak človìka ducha v jedné osobì! „Bohužel, žalostné okolnosti mi nedovolují, abych vaše milé pozvání do divadla pøijal,“ pokračoval Heøman a jeho radost se rychle vytrácela. „Zkrátka nepøišli jste v nejvhodnìjší dobu, je mi líto, pánové. Ještì včera kdybyste zaklepali u našich dveøí... Ale pøijmìte ode mì aspoò upøímné ujištìní, že já i moje žena divadlo milujeme.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172148
„Vidím, že vám budem muset nìkterý vìci vobjasnit,“ øekl Franta a dloubl loktem do Hynka. „Ukaž mu to!“ Hynek sáhl do kapsy pro lejstro zatavené do plastiku a strčil je Heømanovi pøed oči, stejnì jako pøed chvílí halapartníkovi. Heøman, jenž z ješitnosti nenosil brýle, lejstro odtáhl dál od tváøe. „To je ale pøekvapení!“ užasl. „Tak vy nejste, ale naopak jste –“ „Pohøebníci, ach ano,“ pøikývl Hynek. „Ale proč ten barevný pøevlek, který jakoby naznačoval, že pøedvedete nìco veselého a zábavného? Nìco duchaplného a navýsost šprýmovního? Že napøíklad budete metat kozelce, chodit po rukou a šaškovat? A samozøejmì upadat do tenat lásky a milostných intrik. Dočista jste mì zmátli,“ pøiznal. „Mùžeme dál, pane?“ zeptal se Hynek a unavenì si pøejel dlaní po ztrhané a prùsvitné tváøi, v níž jako díry do neznáma se mu černaly oči. „Neradi bychom tady na chodbì vystáli do mramorových dlaždic díru.“ „Ale ovšem, už vás očekávám!“ Heøman doširoka otevøel dveøe, aby pohøebníci mohli pohodlnì projít i s postelí, a pohybem ruky jim naznačoval cestu. „Mnoho nechybìlo a nedozvonili bysme se,“ vyčítavì pøiUkázka elektronické knihy, UID: KOS172148
pomnìl hromotluk Franta. „A kdyby se nám nepodaøilo vyrazit dveøe, museli bysme vás nechat napospas.“ „Napospas komu?“ „No komu, vosudu! Jo, pane, jak øíkám, to už by si pak s váma musel poradit vosud. Anebo zub času, to by pøišlo na to.“ „Ponechat mì osudu, to byste mohli?“ „A co by nám zbejvalo?“ „Promiòte, že jsem tak dlouho neotvíral, pøíštì se již to nestane. Jenom jsem považoval za nezbytné aspoò telefonicky informovat o svém novém stavu matku, mimochodem je to hrabìnka, takže má modrou krev a je velice citlivá, všechno se jí hned až hystericky dotkne.“ „Jasnì, informovat matku, to vám chválím,“ pøikývl Franta. „Ale zamyslel ste se nìkdy nad tím, že ani vlastní matka nemusí bejt tak docela vlastní? Jo, my už sme toho s matkama zažili, pane, hotový zmatky!“ „Co my smrtelníci vlastnì víme o mystériu mateøství?“ pøidal se se svou úvahou pohøebník ztrhané tváøe. „Podstata života je tajemná a mysteriózní, ne-li tajnosnubná.“ „Mùj pøítel pan ministr zemìdìlství si to myslí také,“ pøisvìdčil Heøman. „Je to velký odborník na všechno, co se opyluje či kopuluje a pak roste. Kolikrát se už napøíklad pokoušel veden vìdeckou zvídavostí oplodnit své sekreUkázka elektronické knihy, UID: KOS172148