97
koslovensku. Místní občané se nedozvědí ani za 14 dní, co se v jejich městě, regionu děje, a pokud takové informace dostanou, pak z míst, kde žili původně, kde měli své kořeny. Tehdy jsem se samozřejmě divil tomu, jak někdo mohl za války odhadovat šíření informací, jenže v období normalizace patřilo slovo „informace“ ke strategickému jazykovému materiálu plně v kompetenci moci, která ho navíc neuměla vůbec využívat. Věděli jsme (režim i jeho občané) kulový o tom, co všechno informace může být a jak se s ní dá pracovat. Dneska mě na tom článku konečně zajímá to jádro, tedy problém s vytvářením občanské společnosti. Není mi totiž úplně jasné, zda v současné počítačové civilizaci by při nějakém hypotetickém odchodu / odsunu / vyhnání vytvořili noví „kolonisté“ skutečné polis (myslím v původním slova smyslu). Tedy v konečném důsledku — jestli by informace proháněné sítěmi opravdu informovaly. Protože největší problém informační společnosti vidím v tom, že obchod a zábava (což je často to samé) reagovaly samozřejmě nejrychleji a staly se distributory know-how, vytvořily prostředí, nástroje, návyky a kulturu internetu. Takže nejmladší generace, které by se měly stát generacemi zakladatelskými, nebudou nejspíše těmi nejvhodnějšími rodiči i-společnosti. Možná se ale mýlím. Možná že to je přirozeně nejpraktičtější a nejefektivnější způsob, jak kvantita postupně přeroste v kvalitu. Jsem takový starý skeptický vůl. Zase se branky a brány poznání otevírají, aby zástupové žáků a studentů mohli vejít. Už to, že
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172133
takovéhle použití podmětu „zástupové“ vyvolá v příčestí minulém na první pohled nelogické gramatické zemětřesení, jehož výsledek pro nás znamená, že musíme psát „naměkko“, je důkazem, jak vzdělávání bolí. Abych mohl začít školní rok nějak úplně jinak, tak jsem si vyhrabal knihu Lídy Merlínové Čestné slovo malého Kádi (E. Weinfurter, Praha, b.d.) o tom, jak chudý, ale chytrý chlapec ke štěstí přišel a ještě ke všemu oblafnul německého špiona. Takto o něm telefonoval ředitel gymnázia dr. Brázdovi, muži, který Káďu vytáhl z bahna chudoby a zatracení. Kadrlatý je skutečně neobyčejně nadaný hoch a myslím, že bude z něho nejlepší student z celého ústavu. Znám ho již déle a přál jsem si, aby studoval. Chápe jasně a rychle a jeho vědomosti jsou hlubší než u ostatních, protože ho látka zajímá a on o ní samostatně přemýšlí. Potkal jsem v životě tři takové Kadrlaté, všechno jim šlo: jazyky, matematika, sport, hráli na hudební nástroje a vyhrávali literární soutěže. To se tak někdy stane, že požehnání spadne na jednu hromadu. Ale nikdo z nich si pak v životě neověnčil jméno tituly zepředu a zezadu; vybrali si vysokou školu podle svého nevímjakého gusta a dnes mají tradiční, středostavovská zaměstnání. Pro armády těch ostatních, které by sice látka zajímala a přemýšleli by o ní do aleluja, nicméně nejsou malými génii, platí zásada být dobrý aspoň v něčem, nebo to umět předstírat. Mě na všech typech škol dlouho zachraňovala znalost politického zeměpisu. V deseti letech jsem znal všechna hlavní města světa, jména většiny potentátů a uměl jsem pohovořit o územních změnách, ke
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172133
99
kterým došlo po obou světových válkách. Ale nebyl jsem biflujícím blbem, přišlo to postupně díky poštovním známkám. Ano, byl jsem zapáleným filatelistou a chtěl jsem mít všechny známky světa. Nezajímala mě témata — hlodavci, Uruguay nebo letecká pošta —, jen a pouze počet známek v albech. Když jsem pak začal navštěvovat filatelistická výměnná setkání v rodném městě, pochopil jsem, že známek už je daleko víc, než jsem vůbec schopen si představit, a stále jich bude přibývat. Tak jsem svoje velikášství trochu proměnil a mým cílem bylo mít ve sbírce všechny známkové země, tedy známky vydané nejen nezávislými státy, ale i jejich částmi, koloniemi a jejich částmi, okupačními správami nebo územími, která vyhlásila nezávislost, ale mezinárodně nebyla uznána, případně ad hoc vydání (revoluční, vojenská, doplňková atd.). Bylo to obrovské dobrodružství. Koho lapne, toho nepustí. Kadrlatý Nekadrlatý. Podzimní nostalgie přišla děsivě rychle. Už konec prázdnin se v ní vykoupal; je škaredě, nevlídno. Zase čas stvořený ke čtení Holana: A smrtky chtěly / notový záznam jdoucí těly / těch, kteří přetopili tmu… (První testament). Spějeme k puritánství, nebo k dekadenci? Zajímavé je, že puritánství bychom nejspíše všichni vysvětlili shodně, ale dekadenci ne. Ona je totiž dekadence asi o sto let starším dvojčetem postmodernismu, vejde se do ní cokoliv. Když jsem tuhle slyšel, jak partička mladých zevlů označila za dekadentní to, že se hodně staří manželé kolem nich procházející drželi za ruce, tak už mě nic nepřekvapí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172133