že mě vidí. Měla vlasy nedbale spletené do malého cůpku, jen tak tak jsem to stihl, řekl jsem a letmo ji políbil na tvář. Kývnul jsem na Pavla, ten už tady dělá léta, a pozdravil se s jedním známým, který bydlí kousek odtud na rohu náměstí, tohle si ještě pamatuji z dřívějška, když jsem sem dost pravidelně chodil. Vypadá jak Minotaurus, kouřil doutník a já k němu teď přišel, žádný zábrany, a zeptal se ho, jestli tady byl někdy Láďa, to je ten, co se tady vždycky střídal s Pavlem, a dodal jsem, že s ním musím co nejdřív mluvit. Podíval se na mě trochu zmateně a řekl, že Láďa tady už přes půl roku nepracuje. Ale že se nic neděje, nemám se za co omlouvat. Přítelkyně to všechno samozřejmě přes místnost pozorovala, muselo jí být jasný, že se s tím chlápkem dobře známe. Všecko se to tak překotně mění, řekl jsem mu při odchodu a on jen nepřítomně kývnul. Vrátil jsem se k pultu, už jsem tam měl colu s ledem, tu mi dával vždycky Pavel jaksi automaticky, a přítelkyně povídala něco o těch cédéčkách, co mi přinesla a co já nutně potřeboval zrovna dnes vrátit. Ty obloučky na omítce jsem už dnes viděl, došlo mi, úplně stejné byly na polici v budce, odkud jsem se pokoušel volat doktorovi. ‹ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172130
Podíval jsem se na ni. Měla velmi inteligentní tmavé oči skryté za dioptrickými brýlemi, rovný nos vůbec neprozrazoval její židovské předky. Už už jsem se viděl, jak se spolu jdeme projít a ona řekne, že ty lípy voní, a já jí odpovím, že jsem si toho nikdy nevšiml, až dnes, když mi to říká, a pak budeme sedět na tom náměstí, a když to na člověka přijde, a to já už poznám, začnu mít fakt dost velkou potřebu, myslím sexuální, a bylo mi jasné, že skončíme někde na lavičce pod těmi voňavými lípami. „Co to máš s obočím?“ zeptala se udiveně. Fakt je, že když něco opravdu moc chci, tak to nakonec nevyjde nikdy podle mých představ. Takže nakonec nebylo ani půl dvanáctý, dala mi taky pusu na tvář, moc jsme toho stejně nenamluvili, a já se už za dvacet minut sháněl ve vrátnici po tom svým doktorovi. Jenže mi akorát řekli, že dnes vůbec neměl službu, natož že by tam byl zrovna teď v noci a proč se jich vůbec na to ptám a co zrovna teď potřebuju a podobný řeči. Poděkoval jsem a zůstal chvilku v parku a koukal na ty rozsvícený okna špitálu a chtěl si to všecko ještě v klidu promyslet. Takže krátce před jednou jsem vešel znovu do vrátnice a řekl jsem, že je to dost nutné, nějaké rodinné 98 ›
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172130
problémy. Muselo to vypadat dost odvážně, taky na mě ta ženská divně koukala, myslela asi, že jsem totální magor, ale já se na ni klidně usmál a nasadil jsem takovej ten trpělivej a láskyplnej úsměv, co obyčejně ženský bere, vím o tom dost, mohl bych klidně vyprávět, a řekl jsem, že blázen nejsem ani jsem odnikud neutekl, na to jsem dal obzvlášť důraz, může být zcela klidná, jsem jeho vlastní mladší bratr a docela nutně ho sháním. Velmi nutně, dodal jsem a znovu se trpělivě usmál. Ta paní zavolala nahoru a ještě se jich ptala, kdy tu pan doktor bude, jenže oni chtěli vědět, kdo ho shání, tak to už jsem radši poděkoval a odporoučel se. Teda nebylo mně zrovna nejlíp, to je pravda, protože já, když si něco umanu a chci to, hodně to chci, tak to obyčejně nevyjde. V telefonní budce ty vyryté obloučky opravdu byly, to si nevymýšlím, zpola zakryté reklamním letákem, to musel někdo v zamyšlení vyrýt klíčem, to není samo sebou, řekl jsem si, na náhody já nedám, a začal jsem hledat číslo v telefonním seznamu. Určitě jsem ho musel probudit, měl takový divný hlas. „Omlouvám se, že vás ruším …,“ a on hned překotně, že se nic nestalo a že má o mě starost a kdesi cosi ‹ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172130