„A jinak jako prostě nic?“ „A vůně tohohle města.“
KDO UTEKL A KDO HASIL Doktorka čas od času chce, abych jí vyprávěl o své rodině. Říká, že člověk je jako bramborové razítko, jako obtisk svých vlastních rodičů a prarodičů na papíře. Nevím jak vy, ale já razítko z brambor ve škole nikdy nedělal. Možná je doktorka z trochu jiné školy. Nevím, proč ji můj příběh baví poslouchat pořád dokola. Ale ona říká, že přes moji rodinu možná najdeme cestu k mým problémům. Takže jen stručně: Za to, že na kopci stojí náš Grandhotel, může naše rodina. Konkrétně můj dědeček. A možná proto, že je s tímhle hotelem spojený, ho tady občas potkávám, i když v životě jsem ho nikdy potkat nemohl, protože když jsem se narodil, byl už pár let zakopaný na hřbitově. Před tímhle hotelem stál na našem kopci ještě jeden. Starý, německý. Spíš než hotel vypadal jako vojenská pevnost. Franz říká, že mám recht, že to byla skutečná pevnost, i když jen za války. Všude kolem hotelu totiž narovnaly kanóny, světlomety a obří uši, kterými vojáci odposlouchávali americké letouny na nebi. Hotel válku přežil. Nepřežil ale návštěvu mého dědečka. Dědeček se jmenoval Fleischman. Ale ne Fleischman jako já, ale Václav Fleischman. Do našeho města přijel z vesnice u hlavního města opravovat topení přesně to léto, kdy skončila válka, a lidi mysleli, že teď už nebudou nikdy potřebovat takové věci jako obří uši na letadla.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172013
A na nádraží ji potkal. Stála přímo u pokladen a jmenovala se Hannelore Richter. Moje babička. Podívali se na sebe a bylo to. Doktorka říká, že lidi si nikdy nemusí říct ani slovo, aby se dorozuměli, že spolu komunikujeme přes signály v mozku. Má recht. Babička neuměla ani slovo česky, děda ani slovo německy. Babičce navíc měl jet brzy vlak, ne osobní, ale nákladní vlak, co s ním lifrovali celou její rodinu domů do Říše, kde nikdy doma nebyla, protože byla doma tady pod kopcem. Stejně jako Franzova rodina a další rodiny. Byly tu doma stejně jako české a židovské rodiny, které ze stejného nádraží stejnými vlaky odlifrovali Němci předtím, protože s nimi taky nechtěli žít. Ptal jsem se babičky, jaké tenkrát bylo počasí. Nechtěla mi to říct. Až později jsem v muzeu zjistil, že bylo hezky. Babička vůbec o ničem jinak nechtěla mluvit. Řekla jen, že ji z toho vlaku vytáhnul náš děda. Vzali se, i když dědovým rodičům to moc neštimovalo, že si jako poctivý český dělník s německým jménem bere Němku, která je sice možná taky poctivá, ale kdo ví jestli, když je Němka. A z jeho rodné vesnice je vyhnal farář, že mu prý nikdo kostel špinit nebude. Nakonec je oddali v našem městě. Ne v kostele, ale na národním výboru. Zkrátím to. Měli se rádi a pak se jim narodil můj táta, který pak jednou na přehradě potkal moji mámu a tak jsem se narodil i já. Zkrátím to. Byl to dědeček, kdo zapálil starý hotel. Neudělal to naschvál. Mohlo za to počasí. Zima. Šílený mráz. Stalo se to 31. ledna 1963. Děda ve starém hotelu opravoval topení, které zamrzlo. Snažil se ho ve sklepě rozehřát a taky se mu to podařilo, ale rozehřál ho asi nějak moc, a tak nakonec chytly
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172013
dřevěné obklady za topením. Děda nepropadnul panice. Zkoušel hasit, ale nezvládnul to ani on, ani vrchní, ani domovník a nakonec ani hasiči, kteří na kopec vyjeli lanovkou, protože cesta byla tenkrát zasypaná sněhem. A do lanovky se jim nevešla cisterna, takže všechno lehlo cugrund. Hotel na kopci fajroval jako pochodeň na všechny světové strany, hořel celou noc a celý den jako obří světelný maják. A děda běhal kolem ohně, svlékl se do naha a tančil, dokud si pro něj nepřijeli policajti. Dostal dva roky. A Franz říkal, že o tom požáru psali noviny až v Německu, až tam u něj v Regensburgu, kde se přímo z okna dívá na Dunaj. To kdyby vás to zajímalo. Tak se děda stal nejslavnějším členem naší rodiny. Doktorka se mě jednou zeptala, co bych dělal já. Jestli bych od požáru utekl, nebo bych hasil. Řekl jsem jí, že nevím, ale pak jsem jí vyprávěl o tom, jak jsme s Gottem zapálili před školou traktor a jak to všechno bylo na mě a že asi ohně máme trochu v rodině. „A jak to dopadlo s dědečkem. Dostal dva roky a co pak?“ „Pak ho přejel tank.“ „Tank?“ „No, v srpnu, na náměstí.“ Vyprávěl jsem doktorce, jak bylo 21. srpna 1968 a dědeček se šel s babičkou podívat do města, které bylo plné tanků s bílými pruhy. Jak si zapálil cigaretu partyzán, protože byl nervózní, jak jim hrozil pěstí a tloukl do nich holí a křičel, že tohle je zrada zevnitř, okupace, ať se vrátí tam, odkud přijely, jak nakonec před jedním tankem roztrhal svoji rudou knížku, jak ho babička tahala zpátky domů, aby ho zase nezavřeli, a jak nakonec uklouznul a pruhovaný tank nezabrzdil a dědečkovi zpod tanku čouhala jen hlava se zapálenou cigaretou Partyzán
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172013