Ohnuté zábradlí na zastávce doteď není opravené. Dívá se do zrcátka. Rumunská partička je zatím v klidu, prohlíží si stromy za okny tak pozorně a s takovým nadšením, jako by nikdy neviděla krásnější místo. Klidný prolog čórkařské opery. Tahle hra má něco do sebe. Na Národní a u Slavie se tramvaj naplnila turisty. Dva tělnatí Němci v šortkách a rybářských vestičkách ji chytli na poslední chvíli. První dějství se odehrálo hned na křižovatce u Národního divadla. Bezjboláci se začali přetahovat, křičet a něco si jako vyříkávat. Rumunečka se na ně dívala a pak se koukla na Petra. Usmála se na něj jako vždycky. Viděl, jak Němcovi v šortkách vytáhla ze zadní kapsy mobil a peněženku. Jak ji nenápadně strčila do tašky, co měl jeden bejzbolák zavěšenou přes rameno. Druhé dějství. Bejzboláci na sebe řvou, Němec se chytá za kapsu u kalhot a zjistí, o co přišel. Začne panikařit. Vrhne se na bejzboláky, ti jen nechápavě rozkládají rukama. Závěr čórkařské opery. Žádný potlesk. Bejzboláci i Němci vystupují na Újezdě, ale Rumunečka zůstává. Jako vždycky. Sedne si hned kousek od dveří. Malmö něžně zavrčela. Tentokrát s ním třeba pojede až na konečnou. Bude tam pauza a on ji pozve na cigáro. Jenže tuhle její hru už dobře zná. Nejpozději na Pohořelci z tramvaje vyskočí, zamává mu a počká na protijedoucí dvaadvacítku. Na Malostranském náměstí nastoupili dva modráci. Nevšiml si jich, a podle všeho ani ona. Tramvaj zahučela do jednokolejného podjezdu a modráci začali kontrolovat. Tohle součástí hry nebylo. Obestoupili ji a požádali o jízdenku. Občanku. Pas. Vyhrožovali policií. Vyklouzla jim. Roztáhla dveře a za jízdy vyskočila. Petr uslyšel skřípění brzd. Náraz. Tramvaj se malinko zakymácela, ale nevykolejila. Nic takového. Stojí. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172011
Turisté se nakloní k okýnkům, pár Japonců fotí to, co vidí dole pod tramvají. Malmö štěká. Petr má na rukou husí kůži. Vypne muziku a dívá se někam před sebe. K zastávce, ke které nedojel a odkud se všichni dívají jeho směrem, jako by za všechno mohl on. Měl by vystoupit a podívat se, co se stalo. Ale nedokáže to. Tři dlouhé vteřiny to nedokáže.
LETNÁ „Chtěla bych ti něco říct.“ „Něco se stalo, puso?“ „Ne. Jo. Něco.“ „Něco vážnýho?“ „Takovej lisabonskej příběh. Nezajdem někam? Večer?“ „Fajn. Taky mám jeden novej příběh. Do kolika děláš?“ „Mám volno.“ „Tak třeba v šest?“ „Thajsko jako vždycky?“ „Proč ne, ať nás to trochu pálí.“ „Fajn.“ „Pa.“ „Pa, puso. Těším se.“ „Já taky. Moc.“ Puso. Jak dlouho si tak Hana s Milenou říkají? Deset let? Prostě od té doby, co se znají, co spolu bydlely na kolejích. Tenkrát se jim to zdálo super. Ale není to trochu infantilní, ve třiceti? Skoro ve třiceti? Je jí trochu chladno. Dopne si bundu. Stojí na letenské terase a dívá se na bílé kupy mraků, které žene vítr 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172011
nad městem. Nebe je stále modré, ale léto dneska skončí. Do Prahy pomalu vstoupí podzim, zatím to ještě není vidět, ale cítit už ano. Všechno je pomalejší, unavenější než před měsícem nebo dvěma. Tráva je sežehnutá sluncem. A nová už letos nevyroste. Přemýšlí, jestli ještě nemá zavolat do kanceláře, ale nakonec kolegovi napíše sms. Přijde zítra. Všechno v pořádku. Stojí za to vidět Lisabon na konci září. Odepsal jí tu nejoriginálnější a nejupřímnější zprávou rychlé esemeskové doby: OK. Žádný zájem. Žádné emoce. Žádný smajlík. Jen OK. Alespoň odepsal. Nesnáší, když jí lidé neodpovídají na pozdrav nebo na sms. Chtěla mu odepsat KO a nepřipojit smajlík, ale nakonec si to rozmyslela. On na tyhle hry není. Je mladý. O tři roky mladší než Hana. Kariérista. Má hezkou kočičku a malý byt na hypotéku na okraji Prahy. Myslí možná i na její místo. No a co, klidně mu ho teď pustí. Ať si taky cestuje a užije. La petite mort. Kdo ví, jestli na to má ještě se svou holkou čas. V kanceláři občas dobrovolně tráví i víkendy. Vypnula mobil a strčila ho do kapsy. U stánku postávalo jen pár lidí. Parta studentů. Tři skejťáci. Dva milenci, co si sem odskočili z kanceláře probrat soukromý život, a on ji pod stolem nenápadně hladí po stehně, zatímco ona se tváří, že se nedívá na něj, ale na město dole. Koupila si párek v rohlíku a bílý střik do trojky, deci vína plus dvě deci sody, jako vždycky. Sedla si na lavičku a natáhla nohy na kamenné zábradlí. Opřela se, napila a začala žvýkat párek v gumovém rohlíku. Bude od včerejška, ale to sedí. Celé tohle utahané město je přece jako ze včerejška, proto sem jezdí turisté s digitálními foťáky, a proto odsud Hana tak ráda mizí pryč. V knížce nalistovala stránku, kde v letadle skončila. 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172011