ných a pohlavních žláz, přítomností metamorfovaného jazyka, pysků atd. a tudíž i kopulace jako jakéhosi „ochutnávání“) – přes všechnu bizarnost je poslední zmiňovaná homologizace zcela podobná předešlým, pouze se neprosadila do učebnic a nejsme na ni zvyklí. Oproti extrémním redukcionismům nemá srovnávací morfologie až tak úplnou volnost ekvilibristiky a těžko může třeba ušní boltec prohlásit za základ celé struktury těla a jednotlivé údy za jeho rafinované metamorfáty. Různé nauky provádějí redukci poměrně drasticky (Freud, Marx, sociobiologie, mnohé teologické a filosofické směry), v extrémních příkladech pomocí jediného pojmu. Jednotlivé jevy ve světě jsou pak chápány jakožto jeho speciální případy, přestože by bylo možno svět pochopitelně vykládat i pojmem polárně k němu opačným, popř. i nějakým zcela jiným. Pár příkladů za mnohé: živelné pohromy představují pro lidstvo „zkoušky z lásky“, nebo křes anský Bůh je per definitionem dobrý; fackování bližního jakožto speciální, snad poněkud převrácený příklad péče či starostlivosti – Sorge – jenž je podle Heideggera per definitionem způsobem, jak se člověk vztahuje ke světu; činnost mnicha – miniaturisty je svéráznou sublimací sexuální energie, nebo tato je pro Freuda per definitionem základem všeho lidského konání; pomoc jiným je sociobiologii transformovaným příkladem egoismu, protože gen je per definitionem sobecký. (Metoda odvysvětlení altruismu je poučná /altruismus je v podstatě tím, jak bývá líčen malým dětem: když máš hodně jablíček, musíš taky Jiříčkovi nějaká dát/: je-li ale Jiříček bratříček, sdílí s dárcem společné geny a o altruismus se nejednalo, pokud je naděje na oplátku, je to nepravý tzv. altruismus reciproční, pokud ani to ne, škoda z pár jablíček je jen malá a nepadá na váhu. Altruismus je posléze ztotožněn se sebeobětováním, což je něco dosti zásadně jiného: pokud by i k něčemu takovému došlo, a už na bitevním poli, nebo službou bližnímu, je situace opět jasná – je to případ infekce virulentním sobeckým mémem, třeba nacionalismem či křes anstvím. Ach! Wilsonova a Dawkinsova koncepce je úspěš-
100 /
PŘÍRODA A KULTURA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172009
ná díky propojení sexuality, dříve spojované spíše se sebevydáváním či pudem k smrti, a egoismu.) I novověká fyzika redukuje v posledku nepřehlednou houš afinit a vzájemných souvislostí, lásek a nenávistí mezi nejrozmanitějšími věcmi na světě, jak je chápala přírodověda antická, středověká i renesanční, v posledku na přitažlivé a odpudivé síly mezi tělesy (newtonovská fyzika) či korpuskulemi (některá pozoruhodná rezidua tohoto chápání světa dosud zůstala v chemické terminologii – slova jako afinita, nukleofilní či elektro-filní činidla atd., pro dnešního člověka už poněkud nezvyklá představa, že se chemická „těla“ – corpora – na sebe při reakcích chtivě a vášnivě vrhají za rozmanitých efektů, jak už zmíněno v partii o emocích). Obdobné tendence jsou patrné i v rozmanitých náboženstvích, kde se numinózní sple démonů, bohů a duchů postupně redukuje na jednoho Boha, který postupně v rámci deismu ustupuje do pozadí, až zcela mizí (linie: židovství – křes anství – novověká věda představuje vůbec nejradikálnější denumenizaci v lidských dějinách). Vzpomeňme tu Čapkova biskupa Lindu, připomínajícího, že církve ono posvátné do světa nezavádějí, ale regulují až tlumí: i posvátné a profánní v krajině bylo v archaických dobách rozvrženo tak, že v moři sakrálnosti byly rozmístěny drobné ostrůvky a koridory profánnosti, a tím paradoxně i bezpečí – dnes je tomu zcela naopak (etablované vědy a náboženství ostatně také umožňují zabývat se detaily a formalismy, aby nás nezavalilo poznání, které nesneseme).
Redukce ohleduplné a redukce drastické Redukce, zajisté důležitý nástroj poznání, lze rozdělit na „hrubé“ a „jemnější“. Nikterak nelze říci, že princip parsimonie či Occamova břitva, požadující ze všech hypotéz tu nejjednodušší a postulující nejmenší počet principů, je „posvátnou krávou“ výpovědí o světě a musí se dodržovat za všech okolností (náREDUKCE /
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172009
leží k ní ostatně nedílně i „Occamovo koště“, kterým se odřezané části skutečnosti zametou pod koberec). Je samozřejmé, že určitá míra redukce je pro poznání vhodná a prospěšná a svět nelze chápat pouze jako nakupení jednotlivostí (těžko třeba postulovat elementární částice od všech rozlišitelných substancí – třeba atom pardubického perníku, lineckého koláčku, Sacherova dortu atd.). Někde ale existuje „optimální“ stupeň redukce, asi tak jako třeba existuje optimální stupeň koncentrace chovu prasat kdesi mezi jednotlivými chlívky a centrálním velevepřincem (poněkud dětinský princip, chápající u věcí ve světě optimum jako maximum – čím více tím lépe – se darmo nenazývá pig’s principle). Některé běžně rozšířené teorie princip parsimonie pomíjejí, a přesto bývají obecně přijímány (Darwinova–Wallaceova teorie zbarvení živočichů). Je také propastný rozdíl, zjistit u něčeho původ, či že něco je takové a vyhlásit, že je to „pouze a jen takové“, a tím se příslušný problém zcela vyčerpává. Náhled, že např. člověk je primát, je oproti teoriím předpokládajícím jeho separátní stvoření a povahu zcela odlišnou od zvířat nesporně velmi obohacující. Tvrzení, že člověk je „jen a pouze primát, jako všichni ostatní“, je ovšem hrubě zavádějící – evidentně už v tom, že malpy či paviáni se po svém původu a povaze takto neptají. Mezi redukcionistickým „nalezením“ jednoho společného kořene světa a jeho zavedením není vlastně rozdílu. Extrémní redukcionismy jsou kořeny ideologií a moci věci ve světě spojovat a rozpojovat, nikoli poznání, by se celá záležitost prezentuje tak, že se tyto souvislosti „objevují“ (tento aspekt je zmíněn už v partii o kabalistických operacích). Extrémní redukce kromě toho zvyšují či zakládají nebezpečí, že bude přehlédnuta svébytnost „redukovaného“ jevu a nahrazena vnímáním „toho jednoho podstatného“, jemuž však odpovídá stejně málo jako kojenecké cumlání dudlíku kopulaci či květní tyčinka listu.
102 /
PŘÍRODA A KULTURA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172009