„Myslíš, že sem se zbláznil, že jo…“ „No, já nevím…“ vypravím ze sebe opatrně. „Támhle u zdi mám opřený dvě vojenský lůžka. Ve vynikajícím stavu…“ „Fakt?“ odpovídám mechanicky, jelikož stěží chápu, co mi tu říká. „Fakt!“ opakuje po mně Evžen ironicky. „A hádej, proč mám dvě…?“ „Pro mě?“ ukazuju si prstem na hruď. „Správně! Proto ti to tady, ty vole, taky ukazuju…“ zasměje se, ale tak nějak nepatřičně a z celý tý jeho divný řeči mi připadá normální jenom to, že mi říká „ty vole“. To ostatní je řeč blázna, lunatika, šílence… „Mám o tebe, Evžene, tak trochu strach,“ odvažuju se po chvíli. „Víš, vono něco jinýho je u sebe nosit plynovou pistoli a něco jinýho je zařizovat si protiatomovej úkryt…“ pronáším zdrceně. „A proč ne?!“ zeptá se s čilou zvědavostí a skoro zvesela. „To mám čekat, až mi ji někdo natáhne první?! Ani náhodou, Arnošte…“ „Protiatomovej úkryt…“ opakuju zdrceně. „Evžene, rozum do hrsti…“ „Moment, chlapče!“ zvolá. „Věci se už dávno daly do pohybu, to jenom lidi sou slepý a hluchý. A blbý!“ dodává rychle. „Tohle všechno se nám brzy zatraceně hodí…!“ Mlčím. Mám pocit, že už sem toho řek dost. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171983
Evžen pořád pozorně sleduje můj profil a pak, už o trochu přátelštějc a trochu lidštější řečí pokračuje: „Vem si dvojčata. Co může přijít dál?! Já ti řeknu co. Útok islamistů a pak příde krach a panika a po ní chaos, čistej chaos, státy se zhroutěj, armáda, policie, tohle všechno přežije jen pár tejdnů a potom začnou ty se zbraněma rabování, který logicky nastane, sami velet. Poslední, co uslyšíme z televize nebo rádia, bude to, že: ,A teď každej za sebe! Bůh vás ochraňuj!‘ A pak se vynořej stovky, tisíce ozbrojenejch bojůvek, každej druhej pošuk se prohlásí za generála a nezapomínej na to, že je nikdo nestačí odzbrojit. A co budeš dělat ty?! Stát ve frontě před Billou? Budeš čekat, jestli přivezou brambory? Vodkud, vole?!“ plácá mě bolestivě rukou do stehna. „Já jim na jejich brambory kašlu! Já budu mít svý brambůrky, svůj tabák a svůj chmel…! My si budeme, Arnošte, vařit vlastní pivo, zatímco ostatní budou lovit vrány…!“ ukázal na jednu z polic, kde v řadách stojej konzervy, kterejch sem si předtím nevšim. Zvedám se, přistupuju k nim blíž a pak se nestačím divit, jelikož týhle flotile se tady nic nevyrovná. Všechny pocházej z edice Vypěstuj si sám a je tu jak Humulus lupulus, tak i Tobacco nicotiana, ale co mě dojímá nejvíc a co sem podle mě do tý celkový nálady katastrofy a zmaru vůbec nezapadá, je několik plechovek plnejch borovicovejch semínek, na kterejch stojí: Vypěstujte si vlastní vánoční stromek. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171983
„Takže Vánoce mít budeme, jo…?“ otáčím se k Evženovi. „Bramborovej salát a dárečky a tak, jo…?“ Evžen pokyvuje hlavou. „A ty tady chceš pěstovat brambory?“ starostlivě ho beru za ramena. „Haló?! Je někdo doma?!“ volám. Evžen se nervózně usměje, uraženě mi sundá ruce z jeho bundy model M65 vzor Regiment a pak říká hlasem, kterej snad podle něj má znít co nejrozumnějc, že: „Tady ne, vole, to víš, že tady ne… investoval sem něco do pozemku…“ a pronáší to s pohledem na nekonečno, jako by ty svý pozemky teď na dálku vizitýroval. Pak se na mě koukne tak, jako hledíváme na někoho, o kom si nejsme jistý, jestli mu můžeme plně důvěřovat, načež přechází k maskáčovejm uniformám, který tu visej vyrovnaný v řadě, a to jak v normálním, tak i v pouštním provedení, chvíli za nima někde v rohu štrachá a pak se otáčí s pomačkaným štůčkem zelený látky, z který vymotává vojenskej zákopovej rejč. Šťastně se na mě zašklebí, a já jak tam tak stojím, tak von ho najednou napřáhne naležato směrem ke mně s výrazem Čapkovy Matky, která přikazuje Tonimu: „Jdi!“, a zatímco na něj zírám, tak slyším, jak říká: „Zejtra se pojedeme podívat na mý latifundie. A připrav se, budeme sázet brambory…“ ■ Vystupujeme s Evženem na malým nádraží a vydáváme se pěšinou, co vede kolem trati, takový tý uzoučký, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171983