„Zřejmě je začínám chápat. Takže co přesně by bylo účelem mého setkání s doktorem Pelletierem, tedy za předpokladu, že bych skutečně jela do Paříže?“ „Chtěli bychom, abyste mu předala dopis. Samozřejmě od vás nemůžeme chtít, abyste s sebou nosila normální dopis v obálce. Náš dopis je velice zvláštní.“ Sáhl do kapsy a vytáhl kožené pouzdro. Z něj vyjmul klíč, obyčejný klíč od domovních dveří. Podal jí ho. „Předpokládám, že s sebou nějaké klíče nosíte. Až pojedete do Francie, neměl by vám mezi nimi chybět tento.“ Držela ho mezi palcem a ukazovákem. „Obyčejný klíč.“ Fawley zavrtěl hlavou. „Naopak. Neobyčejný klíč. Vidíte jméno výrobce, Lapreche?“ „Ano, vidím.“ „Pokud povrch kovu upilujete, najdete malou dutinku. Ve smyčce písmene R. Musí se to udělat opatrně, ale nepochybuji o tom, že člověk s takovými schopnostmi jako doktor Pelletier to zvládne. Otvor má sotva dva milimetry v průměru a v něm je něco, čemu říkáme mikrotečka. Možná už jste o tom slyšela. Je to kousek fotografického filmu sotva větší než tečka na konci věty.“ Obrátila klíč v ruce. Ve světle se leskl jako vyleštěné stříbro. LAPRECHE. Ať ho zkoumala sebepozorněji, nic nenasvědčovalo tomu, že by do něj někdo jakkoliv zasahoval. „Pod mikroskopem se mikrotečka promění v dopis od jistého profesora Chadwicka. Ten je jednou z nejvýznamnějších osobností dnešní vědy.“ Pohlédla z jednoho muže na druhého. „Já vím velmi dobře, kdo je profesor Chadwick.“ „Pochopitelně.“ „A proč zrovna já? Pokud nejde o nic víc než o doručení dopisu od profesora Chadwicka, může to přece udělat jakýkoliv jiný agent. V Paříži určitě svoje lidi máte.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171975
„To možná máme. Nicméně profesor Chadwick tím dopisem vyzývá doktora Pelletiera, aby přijel do Anglie.“ „Cože?“ „A právě tady vstupujete do hry vy. Mysleli jsme si, že byste byla přesvědčivější než pouhý dopis. Domnívám se totiž – a omlouvám se, pokud se mýlím – že mezi vámi a doktorem Pelletierem existuje určitá náklonnost.“ Cítila, že se jí do tváří hrne krev. „Co tím myslíte?“ „Nic víc než to, co jsem řekl. Náklonnost.“ „Měl mě docela rád a pro mě byl něco jako starší bratr.“ Major pokračoval klidným, inkvizitorským hlasem. Působil jako advokát, který u soudu podrobuje důležitého svědka křížovému výslechu, klade jednu otázku za druhou a ani na okamžik se neodchýlí od cíle, který sleduje. „Doktor Pelletier vám psal, když jste byla v internátní škole, že ano?“ „Jak tohle víte?“ „Posílal vám velmi… vroucné dopisy.“ „Ptala jsem se, jak tohle víte.“ Pociťovala vzrůstající hněv. Ned, blesklo jí hlavou. Ta nejdůvěrnější tajemství vyzrazuje její vlastní bratr. A pak ji napadla další možnost. „Jeptišky. Vy jste mluvili s řádovými sestrami?“ Plukovník Peters se ve svém křesle netrpělivě zavrtěl. Vypadal, jako by byl nedobrovolným svědkem nějakého nepříjemného chirurgického zákroku. Fawley se k ní naklonil a nabídl jí další cigaretu. „Ty nebohé služebnice boží byly přesvědčeny, že doktor Pelletier je váš strýc. To jste jim zjevně řekla vy sama. Když se pak ale obrátily na vaše rodiče—“ „Co že udělaly?!“ Majorovi bleskl na tváři soustrastný úsměv. „Vypadá to, že jsme nebyli jediní, kdo si vás prověřoval, slečno Sutrová.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171975
„Ony si to ověřovaly u mých rodičů? To mi chcete říct?“ „Je přece rozdíl mezi tím, když polibky milované neteři posílá starý dobrý oncle Clément a když totéž dělá muž zcela cizí, navíc jen o pár let starší než údajná neteř, nemyslíte?“ Je t’embrasse. Znovu si vybavila rozechvění, s nímž tahle slova četla, i představy, které si tehdy v uzavřenosti klášterního režimu hýčkala. „Dopisy přestaly chodit. Myslela jsem si, že ho to prostě už dál nebavilo—“ „Takové vysvětlení se samozřejmě nabízelo.“ Náhle jí to došlo: „To jeptišky, že? Přestaly mi ty dopisy předávat. Prostě mi je ukradly.“ Fawley si sundal brýle a začal si je čistit velkým bílým kapesníkem. „Slečno Sutrová, co sestry dělaly nebo nedělaly, do toho mi nic není. A to, jaký byl před třemi lety váš vztah s doktorem Pelletierem, mě zajímá jen potud, pokud nám to může nějak pomoci. A musím říct, že máte podle všeho jedinečné předpoklady k tomu, abyste nám snahu dostat doktora Pelletiera do Anglie významně usnadnila.“ Nevěděla, jestli má zuřit, nebo ne. Nevěděla, co říct. Připadala si, jako by ve svém pokoji právě překvapila zloděje, kteří ho obrátili vzhůru nohama a přehrabují se v jejích nejintimnějších věcech. „Na čem to Clément vlastně pracuje? Proč je pro vás proboha tak strašně důležitý?“ Fawley na ni soucitně pohlédl. „Slečno Sutrová, i kdybych na tuhle vaši otázku znal odpověď, je absolutně vyloučeno, že bych vám ji řekl.“
IX „Jeptišky, maman.“ „Jaké jeptišky, drahoušku?“ Jako by jich po ulici chodila procesí. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171975