Od té doby, co Volek udělal kvalifikační přehrávky, v práci neposedí. Je nervózní; už by se rád stal profesionálním hudebníkem. Stále však váhá; nedokáže si ani představit, jak zareaguje Marfa a její rodiče. Neustále se prochází po strojovně. Je malá, mnohem menší než hlavní strojovna v Karlovce. Čerpadla potichu předou, malá kolečka se svižně otáčejí. Léto končí. Slunce ještě svítí, ale už nezahřeje. Keře vysazené kolem masivního zatravněného valu vodojemu změnily barvy od žluté přes ohnivě červenou až po temně khaki. Lidé oblékli větrovky a jarní kabáty. Vlastně podzimní. Opaloval by se jen blázen. Anča se ale opaluje. Nespokojila se s nahoře bez. Už několik dní se opaluje nahá. Martin ji pozoruje z okna strojovny. Nikdo jiný, jen on; Anča si schválně vybrala místo, na které je vidět jen z jednoho okna, a i tak se člověk musí postavit v určitém úhlu. Anča má po ruce miniaturní kalhotky plavek; kdyby někdo přišel, v okamžiku je oblečená. Anča se opaluje každý den, vždy dopoledne, když je Martin v práci. Tmavý trojúhelník svého rozkroku žádostivě vypíná vzhůru, vstříc zubatému slunku. Martin ale nemá moc času, aby mohl sledovat hloupou Anču ve všech lákavých polohách, které na barevné dece zaujímá její dlouhé štíhlé tělo. Musí nacvičovat maďarské písně. S myšlenkou, že Žofrého vezmou na maďarskou svatbu, se ještě stále úplně nesmířil, ale zdá se, že je to jediné rozumné řešení. Večer se muzikanti sejdou v letní kuchyni. Žofré je výjimečně střízlivý; kamarády z mokré čtvrti zahnal pryč. Práci v kapele, zdá se, bere vážně. Hned začnou s nácvikem pomalé písničky Kék aszony. Hruškovič má nacvičenou i basovou i harmonickou linku. Jako profík. Martin se ještě trochu nechytá ve vyhrávkách, protože píseň nacvičoval sám, bez pevného rytmu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171972
Žofré je prostě dobrý. Odzpívá píseň s drajvem rozeného Maďara. Ještě během písničky Martin v duchu odvolá všechny námitky proti švagrovi. „Ty vole,“ řekne Hruškovič obdivně a ztiší monotónní bubnování automatického bubeníka. „Gábor Presser je hovno…“ Žofré se tváří spokojeně a hrdě. „Teď si dejme něco rychlejšího,“ navrhne harmonikář a podívá se do sešitu, kam si zapsal akordové značky. „Co já vím, například Aťa kezet.“ Muzikanti spustí. Kytarovou vyhrávku z desky hraje Martin na saxofonu. „Hej, he, váráde kiči…“ začne zpívat Žofré chraplavým hlasem. Hruškovič přestane hrát a zastaví i Žofrého. „Je to na nic,“ řekne. „Bez té kytary to nemá říz.“ „Potom ale nemůžeme hrát žádný tvrdý beat,“ řekne Volek. „Jak chceš hrát například Rohanáš nebo Nemtudoma nevet?“ „Já bych tu kytaru mohl zahrát,“ nabídne se švagr. „Doprovod snad zvládnu.“ Žofré odejde do domu a zanedlouho se vrátí s otřískanou španělkou, se kterou chodíval jako učeň na čundry, lépe řečeno na několikadenní ožíračky v kempinku u různých přehrad naší vlasti. „Hoď mi éčko,“ řekne Martinovi a začne ladit. Martin poslušně zatroubí tón E a pozoruje Žofrého, jak tlustými prsty kroutí kolíky kytary. Po naladění kytary se Žofré zeptá na tóninu. „Budeme to hrát v C dur,“ řekne Hruškovič a odklepe takt. Ukáže se, že Žofré zná skoro všechny maďarské písničky na svých deskách zpaměti a některé umí celkem solidně zahrát na kytaru. Je to sice taková čundrácká 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171972
uma-umca kytara, ale díky ní získala skupina mnohem lepší rytmus. Občas ale musí poradit muzikantsky zdatnější Hruškovič. „Céčko,“ řekne Žofrému během písničky, „áčko, géčko, efmaj, efmaj sedm, céčko, áčko, géčko, ámol…“ Po víc než hodině zkoušení si udělají přestávku. „Potřeboval bys elektrickou kytaru,“ řekne Žofrému Hruškovič. „To by bylo něco úplně jiného. Měl bys dobrý zvuk, i kdybys hrál nesmysly. A navíc je to v módě.“ „A do čeho by byl zapojený,“ zeptá se Martin. Hruškovič se zhoupne na židličce a poklepe po mohutné aparatuře Vermona, přes kterou je ozvučený automatický bubeník. „Přes tohle,“ řekne Hruškovič. „Zítra skočím za Vilem Lustigem a půjčím si od něj jolanu. Má dvě. Nebo za Lubem Šubínem…“ „Ten ti ji nepůjčí,“ řekne Martin, který také zná kytaristy z konkurenčních vesnických skupin. „Má takovou tu drahou…“ „Ibanězku,“ přikývne Hruškovič. „Ale tu nechci. Žofrému by stačila nějaká obyčejná jolana. V Prioru je mají za šest set padesát, takové kosočtvercové. Něco už vymyslím.“ Dokouří a zkoušejí dále. Ve čtvrtek se Žofré na zkoušce pochlubí novou elektrickou kytarou značky Jolana. Koupil si ji v Prioru. Za šest set padesát korun. Zapojí ji do zesilovače a Žofré přejede trsátkem po strunách. Tvrdý beatový zvuk je všechny ohromí. Hned začnou zkoušet. Sami jsou překvapeni, jak beatově znějí. „Himlhergot,“ řekne Hruškovič během přestávky, „ještě kdybych tak měl varhany, a ne tuhle podělanou harmoniku. Stačila by i jonika. Ale kde na ni vzít?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171972